Pohled na historii střední Evropy pokřivili dějepisci v 19. století

Středověky císař Fridrich Barbarossa je v Česku často chápán jako nepřítel, který Čechům ve 12. století bránil ve vzestupu s snažil se poškozovat jejich národní zájmy. Mezinárodní workshop a publikace, která z něj vzešla, ale ukazují něco jiného. Martin Wihoda z Filozofické fakulty MU vysvětluje, jak se tento císař neprávem stal obětí politických sporů a národních interpretací v 19. století.

„Barbarossa byl jedním z nejvýznamnějších císařů římsko-německé říše, který vládl zhruba ve druhé polovině 12. století. Protože byl tak významnou postavou, vyjadřovala se k němu už za jeho života celá řada zpravodajů,“ představuje panovníka Wihoda.

Císařův vliv přesahoval hranice říše do Itálie, Francie a Polska, a české země, které byly v té době součástí říše, nemohly samozřejmě zůstat stranou. „Už za svého života budil určité kontroverze, existovaly skupiny, které k němu měly blízko, jiné na něj nahlížely zase kriticky,“ popisuje historik.

„Máme dnes jednoho Fridricha Barbarossu, který žil a pohyboval se v souřadnicích své doby. Pak ale máme druhý obraz, jenž se vytváří v 19. století, kdy ho různé národy střední Evropy začaly vnímat v duchu dobově poplatných zájmů.“ Pro německé dějepisectví byl Barbarossa významným státníkem budujícím novou architekturu střední Evropy, z pohledu českého by škůdcem, který chtěl zničit českou státnost a podmanit si Čechy.

Důvod, proč se tak odehrálo zrovna v 19. století, je nasnadě. „Po napoleonských válkách se střední Evropa posunula směrem k národnímu obrození. Známe to naše, ale stejným procesem prošli i Němci, jen o něco dříve. Dalo by se říci, že polské a české národní obrození bylo reakcí na to německé,“ vysvětluje historik s tím, že je logické, že si nově vznikající národ začal hledat svoje hrdiny a také nepřátele. „Pro svoji identitu potřeboval nejen kladné hrdiny, ale i ty záporné, vůči nimž by se mohl vymezovat.“ Obraz Fridricha Barbarossy se tak stal obětí těchto národnostních bojů.

Různým interpretacím byl věnován mezinárodní workshop v Brně na Masarykově univerzitě za účasti špičkových německých, polských a českých medievistů. „Zde se ukázalo, jak a proč byly společné události v německém, polském a českém národním dějepisectvími hodnoceny naprosto rozdílně,“ popisuje Wihoda a jako příklad vyzdvihuje vynucenou abdikaci českého krále Vladislava. „Němci na ni nazírali jako na právní akt, který byl v kompetenci císaře, zatímco české dějepisectví jej hodnotilo jako akt zvůle.“

Podobně se lze pak podle historika dívat i na rok 1182, kdy si měl Barbarossa vynutit rozdělení českých zemí na část Čechy a Morava, která pak měla být povýšena na říšské markrabství. „Ukázalo se však, že se tato událost reálně nikdy nestala, čeští historikové si ji domysleli na základě nepřímých zmínek a vytvořili si celý příběh, v němž zlí Němci chtěli ublížit hodným Čechům.“

Důsledek: Velké konflikty 20. století

V rámci workshopu v Brně se ukázala ještě jedna věc. „Národní historiografie vytvořily tak negativní obrazy svých sousedů, že tragické 20. století v mnohém předznamenávaly již učebnice dějepisu ve století předchozím,“ představuje překvapivé výsledky Wihoda. „Všechny tragické události začínající vyhlášením první světové války, pokračující přes rozpad starých říší až po nástup nacismu, holocaust, ohrožení národní existence Čechů, to vše započalo v 19. století.“

Následky si v sobě neseme i dnes. „Od 10. století bylo pro střední Evropu typické prolínání různých jazyků a kultur. Vedle sebe žili Němci, Češi, Poláci, a přestože mezi nimi existovaly animozity, nikdy neměly povahu celonárodní katastrofy,“ poukazuje historik. V národnostních konfliktech 19. a 20. století se rozplynula stará střední Evropa, což v českém případě znamená, že zde v roce 1945 vznikla v podstatě etnicky homogenní společnost; protiklad toho, čím bylo v minulosti.

„Zároveň se český národ začal uzavírat do sebe. Zápasíme-li tedy dnes s provincionalismem, izolacionismem, sílí-li zde hlasy požadující vystoupení z EU a zpřetrhání vazeb se západem s tím, že si vystačíme sami, jedná se o další důsledek katastrof 20. století,“ soudí Wihoda. „Nejistoty tady byly vždy, ale protože se s nimi dokázaly vypořádat předchozí generace, nevzdávám se naděje, že se s nimi vypořádáme i my dnes.“

Masarykova univerzita | Masaryk university