Macek: Důvěrou v média otřásla polarizace společnosti

O tom, že lidé ztrácejí důvěru v tradiční média, se mluví už dlouhá léta. Sociolog Jakub Macek, který je od podzimu novým vedoucím katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě, ale upozorňuje, že problém má řadu vrstev.

Ta nejzásadnější přitom zřejmě spočívá v tom, že se posouvá představa lidí o tom, co je to důvěryhodné médium. V poválečném uspořádání světa se ustavila role médií coby hlídacích psů demokracie. Macek však vysvětluje, že v současném hodnotovém rozkolu západní společnosti a v roztříštěném mediálním prostoru lidé mají spíše tendenci očekávat, že „jejich“ médium bude potvrzovat jejich představy o světě.

V závěru své habilitace z roku 2014 týkající se mimo jiné důvěry v média jste naznačil, že v datech z vašich výzkumů se ukázalo, že se ve společnosti najednou něco zásadně změnilo. Co se tehdy stalo?
Z pohledu výzkumu přestaly fungovat staré dobré osvědčené nástroje na měření důvěry v média. Ještě donedávna se pracovalo s takzvanými mediálními typy a standardně to vypadalo tak, že jsme se ptali lidí ve vztahu ke zpravodajství, jestli důvěřují televizi, rozhlasu, tištěným novinám nebo internetu. Jenže tyto otázky přestaly být validní. Nebylo to ale úplně z ničeho nic, i když v České republice to tak asi může vypadat. Když se podíváme do zahraničí, třeba do USA nebo do Velké Británie, tak jsou to věci, které se chystaly a pomalu bobtnaly už nějakou dobu.

Jak to, že otázky přestaly být validní?
Stačí asi, aby se dnes každý za sebe zamyslel, jestli věří tištěným deníkům nebo televizím. Je to prostě moc obecná otázka nutně následovaná protiotázkou: A které televize nebo deníky máte na mysli? Fragmentace mediálního pole došla tak daleko, že na takovou otázku se vlastně nedá odpovědět.

Dřív tomu tak nebylo?
V poválečném období v západním světě byla otázka třeba na důvěryhodnost televizí až do 80. let naprosto smysluplná. Proč? Protože třeba ve Spojených státech existovaly prakticky jen tři hlavní televizní stanice odpovídající hlavnímu proudu. S postupným nástupem kabelových, satelitních a dalších televizí a s nástupem online médií se to ale tříštilo a tříštilo až do dnešního stavu.

Roztříštění ale přece nutně neznamená ztrátu důvěry.
To určitě ne. Jenže vysílatelé se celkem logicky začali specializovat na různé segmenty publika, a to samozřejmě i pokud jde o různé politické postoje. A ve chvíli, kdy začínají vznikat média, která se explicitně orientují třeba na tradičně a konzervativněji, nebo naopak liberálně smýšlející publikum, je jasné, že se mediální prostor začíná členit podle stejných konfliktních os jako prostor politický.

Ale to přece není úplně nové. Když se podíváme třeba do období první republiky v Československu, tak i tehdy jsme měli velmi silně politicky vyhraněná média.
Ano a bylo to mnohem ostřejší než dneska, ale po druhé světové válce v západním světě převážilo, a u nás po revoluci také, liberální pojetí mediálního prostoru, ve kterém média hrají roli nezávislých arbitrů veřejného dění. Média byla chápána jako zdroj veřejného dohledu nad tím, co se děje. Teď je ale zjevné, že tento normativ selhává. Začínáme některým médiím důvěřovat a některým nedůvěřovat na základě vícero kritérií, než jsou jen ta spojená s liberálním pojetím role médií.

Dá se říct, co hraje hlavní roli?
Nerad bych to příliš zjednodušoval. Náš výzkum v posledních letech ukázal, že důvěra v média patrně není jednotlivý jev, a po důkladných rešerších a pilotování výzkumu jsme dospěli s poměrně solidní jistotou k tomu, že má smysl rozlišovat dva typy důvěry. Jednomu říkáme afektivní nebo kohezivní a tomu druhému reflexivní.

Reflexivní důvěra je typ, který se měřil obvykleji. Vychází z očekávání na straně publika, že média budou fungovat jako expertní systém, kterému se dá věřit. Lidé předpokládají, že média jsou nestranná, založená na expertíze novinářů. Ve zkratce stejně jako věříte pilotovi letadla, že vás převeze přes oceán, tak věříte zpravodajskému médiu, že bude dobře informovat, protože bude dodržovat profesionální standardy.

Jenomže pak je tu ještě afektivní důvěra a ta je založená na v podstatě opačném očekávání. Tedy ne že budou média nezávislá, ale že budou stranit a že budou reprezentovat nás, naše hodnoty a postoje. Že náš svět jako takový nebudou ohrožovat. Je to formát důvěry, který je spojený s pocitem, že média jsou „naše“, ne „jejich“. Odkazuje to mimo jiné velmi silně ke skutečnosti, že média spoluvytvářejí sdílené kolektivní identity.

Máte nějakou hypotézu, jak tyto typy důvěry fungují vedle sebe?
Předpokládáme, že afektivní typ důvěry hraje výraznější roli ve chvíli, kdy ve společnosti probíhá nějaký konflikt, který jde po liniích společenských identit. To nepochybně zakoušíme právě teď. V takových situacích bude afektivní důvěra získávat navrch nad tou reflexivní. Těžko to ale půjde přesvědčivě změřit jen v okamžiku, kdy je společnost zrovna nějakým způsobem vychýlená. Nemáme to teď totiž s čím srovnat.

Jako hlavní příčinu ztráty důvěry v média jste zmiňoval roztříštěnost. To zní jako poměrně dost technický důvod. Může za to tak výrazně nástup nových technologií, které to umožnily?
Že nové technologie roztříštěnost umožnily, je samozřejmě důležitý předpoklad, ale určitě to není příčina vzniku nedůvěry. Možnost přilnout k postojově ladícímu médiu je viditelně využívána tehdy, když ve společnosti stojíme proti oponentům, které chápeme jako ohrožení. Čímž se dostáváme k tématu polarizace. V našem výzkumu, který děláme například v rámci projektu CATCH, polarizaci chápeme jako situaci, kdy své názorové oponenty bereme jako zcela nepřijatelné, jako antagonisty. A čím víc jsme polarizováni, tím méně jsme ochotní přiznat oponentům politickou nebo společenskou legitimitu a s tím i právo mluvit do věcí. Vidíme to v USA, Rakousku, Francii, Británii a samozřejmě i u nás.

Skutečně je to tak podobné u nás jako v dalších zemích?
Celkem překvapivě to má všude velmi podobné parametry, což naznačuje, že se tady děje cosi obecnějšího a zřejmě zásadního. V západním kulturním prostoru se zkrátka vyhrotil hodnotový rozkol, v jehož rámci se střetávají zastánci tradičních hodnot s těmi, které sociolog Inglehart označuje za postmaterialisty nebo progresivisty. Jedni i druzí přitom mají pocit, že hodnoty těch druhých fatálním způsobem ohrožují jejich pohled na svět a tedy i identity, které považují za zásadní pro to, aby svět byl fajn a k žití. Když máte v této situaci ekonomicky a technologicky podloženou možnost vytvořit komunikační zpravodajský kanál pro kteroukoliv z polarizujících se skupin, tak to pochopitelně vede k tomu, že se polarizuje i mediální svět, v němž se média velmi explicitně vymezují vůči konkrétním politickým aktérům. A logicky se v takové situaci mění i pohled na důvěru v média. Jestli věříte TV Barrandov nebo České televizi tak nejspíš odkazuje i k nějakému politickému postoji.

Zní to jako hrozně zajímavá doba pro sociálního vědce. Nemrzí vás, že do ní nově vstupujete jako čerstvý vedoucí katedry? To asi musíte vědecké aktivity trochu utlumit.
Něco jsem samozřejmě utlumit musel, ale úplně stranou jít věda nemohla. A hlavně ne teď, když se zdá, že jsme na stopě opravdu zajímavých a zásadních zjištění, což není v sociálních vědách zas tak běžné. Byl bych hloupý, kdybych to teď pouštěl. Je to navíc velká výzva. Jako sociální vědci jsme zodpovědní za to, abychom dokázali veřejnosti vysvětlit, co a proč se děje a jaké to může mít případné důsledky. I když s tou budoucností musíme být samozřejmě hodně opatrní, protože to s ní prostě z principu neumíme moc dobře.

Přesto, dovedl byste předpovědět, co se s polarizací ve společnosti bude dít dál?
Scénáře vidím v zásadě tři. První je ten, že současná polarizovaná situace utichne, protože jedna ze stran se dostane do početní nevýhody. Projeví se to ve volbách ať už prezidentských, nebo parlamentních v horizontu další dekády nebo patnácti let. Tradiční hodnoty v tom smyslu, jak o nich mluví už zmiňovaný Inglehart, vyznávají výrazněji lidé ze starších kohort a ti pochopitelně odcházejí. To, že jsme teď v situaci 50 na 50, je vlastně docela náhoda a za deset let už to může být docela jinak. Tradicionalisté se tak můžou relativně rychle stát opoziční stranou, což může vést k jejich radikalizaci.

Druhá varianta je, že se tenhle posun zpozdí, protože v jednotlivých státech tradicionalisté zaznamenají volební úspěchy a budou se výrazněji reprodukovat takříkajíc zespodu, protože budou v dané společnosti představovat dominantní politický a hodnotový řád.

Třetí varianta je, že do hry vstoupí nějaká proměnná, která v tuto chvíli buď ještě neexistuje, nebo si ji neuvědomujeme a která povede k tomu, že se k tradicionalistickým hodnotám přikloní více lidí i z mladších generací. Že se zkrátka zrodí nějaká forma konfliktu, která bude akcentovat tradiční typy identit, jako jsou třeba ty národní nebo jasně pojmenované sexuální a náboženské identity a tak dále.

Co by mohlo být takovým konfliktem?
Jeden takový už v zásadě vidíme, je to migrace do Evropy. Může to být třeba válečný konflikt nebo velká ekonomická krize. Těžko ale předvídat, jak se v tu chvíli bude populace chovat.

Když se ještě vrátíme k médiím, velkým terčem kritiky ze strany onoho tradicionalistického tábora jsou veřejnoprávní média. Proč tomu tak podle vás je?
Média veřejné služby jsou z principu založena na liberálním modelu pojetí médií. Stačí si přečíst kodex České televize, abychom se dozvěděli, že jsou z podstaty založená na inkluzi, otevřenosti vůči malým a menším a tak dále. Jakkoliv k nám tedy přichází tento model média z hluboké minulosti, tak je vlastně daleko kompatibilnější s progresivistickým pohledem na svět. Tato média z podstaty nejsou nacionalistická, mají ráda minority všeho typu, protože mají za úkol se k nim obracet a chránit je, nepodbízejí se autoritám. Naprosto logicky v nich tedy ti, kteří v médiích hledají potvrzení svých tradicionalistických postojů, vidí médium nedůvěryhodné.

Také od nejvyšších představitelů země se ozývá kritika vůči veřejnoprávnímu modelu médií. Prezident Zeman volal po financování ze státního rozpočtu namísto koncesionářských poplatků. Co by to podle vás přineslo? Je to tak zásadní změna?
Zásadní věc to samozřejmě je, protože to dává těm, kteří jsou u moci, daleko přímější kontrolu nad tím, kolik a na co média veřejné služby dostanou peníze. A to je problém v okamžiku, kdy prezident i premiér dávají jasně najevo, že by byli velmi nakloněni tomu, kdyby tato média vůbec neexistovala. O důvodech už tu částečně padla řeč. U Miloše Zemana je to proto, že jeho elektorát nepatří k těm, kteří by tento typ média preferovali. Pro politiky z okolí Miloše Zemana se Česká televize stala symbolem, proti kterému je možné se vymezit a tím jasně a pro patřičné publikum velmi čitelně signalizovat své hodnoty. A tito politici i někteří hradní úředníci to dělají velmi systematicky. U Andreje Babiše je zase střet s Českou televizí střetem s nezávislou žurnalistikou, která se snaží sloužit veřejnému zájmu. Podobně je to s Tomiem Okamurou. Oba jsou zvyklí na autokratické a hierarchizované fungování světa a nejsou moc zvědaví na to, aby byli zpochybňováni a někdo se jich ptal „Proč?“ a „Jak?“. A Česká televize nebo Český rozhlas to ze své podstaty dělají.

Dovedete si představit, že by český mediální prostor přišel o média veřejné služby?
Vůbec. To by byla tragédie, protože zbývající velká média jsou téměř bez výjimky rozdělená mezi klíčové ekonomické, respektive politické hráče. Bez médií veřejné služby by se z české mediální krajiny takřka vytratilo to, čemu se dá i bez zbytečného patosu říkat zodpovědnost vůči veřejnosti. Česká komerční média navíc podle všeho nemají sílu mírnit polarizaci, o které jsem mluvil. V první řadě se podřizují komerčnímu zájmu, což už samo o sobě ohýbá mediální prostor. Polarizace je pro komerční média vlastně výhodná, protože zvyšuje loajalitu publika. Zároveň jsou ale česká komerční média napojená na mimoekonomické zájmy svých vlastníků. Někdy míň a někdy víc, ale prostě to tak je a vždy se to v polarizovaném sporu dá vytáhnout přinejmenším jako delegitimizační argument.

Jak vy na katedře mediálních studií a žurnalistiky reagujete na tuto situaci, pokud jde o přípravu budoucích novinářů?
Zabýváme se tím velmi intenzivně už několik let, ale bohužel nejsme schopni reagovat na trendové věci ze dne na den. Univerzita je zvíře, které se dává velmi složitě do pohybu, a když už se do pohybu dá, tak je zase těžké ho zastavit. Vnímáme ale, že sílí potřeba pracovat s budoucími novináři způsobem, který je připraví nejen na to, jak se věci dělají, ale i na hledání odpovědí na to, proč je dělají, pro koho je dělají a komu se zodpovídají za to, jak vypadá jejich práce.

Projeví se to v nově akreditovaných oborech?
Rozhodně. V nově reakreditovaném bakalářském studiu výrazně více pracujeme s etikou profese a s tím, aby se studenti pod supervizí mentorů naučili vzdorovat sami sobě a svým zaměstnavatelům. Aby se naučili klást otázky nejen respondentům, ale také svým šéfům. Někdy je zkrátka důležité nebát se zeptat, proč mám řešit nějaké téma a ne jiné, proč něco musí jít ven okamžitě, i když nemáme ověřené informace, jestli má přednost ekonomický zájem před důkladnou novinářskou prací a kde je hranice mezi tím, jestli sloužíme zájmům vlastníka nebo nějakému veřejnému zájmu. Tohle všechno předpokládá, že má vedle sebe začínající novinář nějaké mentory v podobě zkušenějších kolegů. Problém je bohužel v tom, že v redakcích to podle výzkumů se zodpovědnou senioritou a mentoringem není moc žhavé. O to je důležitější, abychom na to kladli důraz už ve škole.

Masarykova univerzita | Masaryk university