Zapomenutá sláva ochránců východomoravských hranic

O historii jedné z nejstarších bezpečnostních organizací působících na českém území se rozepsal ve své nové knize s názvem „Portáši. Historie a tradice“ Daniel Drápala z Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty MU. Strážci východomoravských hranic totiž měli větší vliv a působnost, než se obecně ví. Na jejich 200letou činnost později navázalo četnictvo. 

Portáši mají v moravské historii až skoro mytické místo. Dokazuje to třeba jejich vyobrazení ve vyhořelé chatě Libušín na valašských Pustevnách. Podle návrhů Mikoláše Alše tady byla na stěnách zpodobněna čtveřice lidových hrdinů. Slovensko reprezentoval zbojník Jánošík, Slezsko zbojníci Ondráš a Juráš a Valašsko trochu překvapivě jejich protivník, portáš Stavinoha.

„Byl vnímán jako důležitá postava regionu, ale ne jako nepříjemný dohlížitel nebo dráb, spíš jako ochránce. Zobrazení dokládá to, jak důležitou součástí historie regionu tito lidé byli. Jejich fenomén výrazně rezonuje také v ústní lidové slovesnosti,“ podotkl Drápala, pro něhož jsou právě tito strážci celoživotním tématem. Psal o nich už svoji diplomovou práci a kniha je výstupem 20letého výzkumu.

Označení portáši sbor nereprezentovalo vždy. V roce 1638 vznikla nejdříve skupina s označením Věrní Valaši, jejímž úkolem bylo zklidnit situaci na východě Moravy. „Poprvé byli ustanoveni během 30leté války. Přes oblast tehdy procházela různá vojska a docházelo navíc k valašským povstáním – část Valachů spolupracovala s proticísařskou stranou a pomohli například vyplenit Kroměříž,“ přiblížil Drápala, podle něhož je původní název výrazem snahy části obyvatel odlišit se od těch odbojných, kteří brojili proti panovníkovi.

Skupina byla po 30leté válce rozpuštěna, ale kvůli různým dalším problémům časem znovu vznikala a zanikala, až se roku 1717 povedlo obranný sbor ustanovit definitivně už jako portáše, což je název převzatý a adaptovaný z maďarštiny. „Od tohoto roku existovala pevná organizace, v čele stál poručík a 60 mužů bylo rozděleno do šesti desátnictev, přičemž tři byla v Přerovském a tři v Uherskohradišťském kraji,“ popsal Drápala.

Náplní práce byl dohled nad bezpečností v kraji, při zemských hranicích i ve vnitrozemí, a to za každého počasí a v každé roční době. Portáši neměli žádnou zvláštní uniformu, takže vizuálně splývali s obyčejnými lidmi. Co je dělalo neobyčejnými, bylo právo legálně nosit zbraň, pušku nebo pistoli, kterou často doplňoval obušek a provaz s kovovými koulemi na konci.

Na tom, že lidé vnímali povolání portáše jako velice prestižní, měl zásluhu i fakt, že dostával odměnu ve fyzických penězích. „Hotovosti mezi lidmi tehdy moc nebylo, a když ano, lidé je rychle vydali na zaplacení povinných odvodů. Portášská mzda byla natolik velká, že se některým z nich vyplatilo zaměstnat na svém hospodářství nádeníka, aby se sami mohli věnovat práci strážce,“ popsal Drápala, jak také rostlo bohatství a socioekonomický status ochránců.

Jejich působnost pokrývala celé horské hraniční pásmo mezi Moravou a Uhrami. Úspěšné zásahy a dobré renomé nakonec vedly k jejich povolání na Těšínsko a Opavsko. Byli také často zváni jako výpomoc při výjimečných situacích v ostatních částech Moravy. „Podařilo se jim chytit lupičskou bandu v okolí Černé Hory na Blanensku, zasahovali proti ozbrojeným útokům na poštovní cestě mezi Vyškovem a Brnem a před bitvou u Slavkova dokonce doprovázeli ruské vojenské oddíly a sloužili jako vojenská policie.“

Sbor pracoval až do zrušení v roce 1830, způsob jeho fungování byl přežitý a časem ho nahradili četníci.

Masarykova univerzita | Masaryk university