Komunity jsou stavebními kameny společností

Jsou všude kolem nás, jsme jejich součástí a přitom si to někdy ani neuvědomujeme. Komunity jsou základem každé společnosti, a právě proto tak fascinují nizozemského vědce Aldo de Moora. Ve spolupráci s Kabinetem informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty MU se vrhl na mapování jedné skupiny českých, na knihovny.

Komunity jsou skupiny lidí, kteří společně něco sdílejí, jako například zájem, potřeby nebo práci. Musejí sdílet také nějaký prostor, kde se setkávají, jedním z prvních takových míst bylo ohniště, dnes může být i ve virtuálním prostředí, třeba v internetové sociální síti.

„Pro každou komunitu je důležité, že má svoji historii a dlouhodobý vývoj. Když si tedy dnes někdo myslí, že ze dne na den vytvoří komunitu třeba na Facebooku, je to nesmysl. Vytvořit skutečnou komunitu je běh na dlouhou trať,“ vysvětluje de Moor, podle něhož jsou komunity v podstatě neustále se vyvíjejícím organismem.

Komunit existuje velké množství druhů, mohou být více uzavřené, nebo, jako je tomu v případě online komunit, mohou být jejich hranice více rozmazané. „Jsou to třeba lokální nebo vesnické komunity, komunity profesionálů v akademické sféře, komunity zájmů. Jedním z nejtypičtějších příkladů jsou pacientské komunity, v nichž lidé sdílí nějakou závažnou nemoc a způsoby, jak na tom být lépe,“ vyjmenovává Nizozemec s tím, že právě v těchto komunitách se skvěle ukazuje další důležitý prvek tohoto fenoménu, kterým je důvěra plynoucí ze vzájemné a pravidelné interakce.

„S přibývajícím časem a vývojem tak vzniká určitý pocit sounáležitosti, něco jako duše komunity. Nelze ji zcela zachytit ani změřit, ale víte, že tam je. Když ji komunita má, tak je zdravá a daří se jí.“

Komunita ale nemusí být vždy něco, co bychom měli vnímat ryze pozitivně. „Existují temné stránky komunit. Vzpomeňme některé etnické nebo náboženské komunity. Snadno se mohou uzavřít vnějšímu světu a začít se vymezovat vůči ostatním. Zdravá společnost je v podstatě sítí komunit, které spolu navzájem interagují a vzájemně se ovlivňují. Když se to přestane dít, může to být nebezpečné,“ přibližuje Aldo. Součástí celého tématu je totiž i otázka sdílené identity, která s sebou může snadno přinášet nezdravý pocit nadřazenosti.

„Například takzvaný Islámský stát je velmi silná a úspěšná komunita, splňující všechny atributy, které má mít. Z pohledu společnosti jako celku ale už tak úspěšná není.“

Aldo de Moor se mimo jiné zabývá mapováním komunit. „To, o co se snažím, je vzít komunitu se všemi jejími definičními znaky a začít mapovat její kontext, jak souvisí se zbytkem společnosti a dalšími aktéry. Když si tento kontext uvědomíte, můžete začít vytvářet mosty,“ vysvětluje Holanďan metodu, se kterou přišel i na Filozofickou fakultu MU pomáhat s mapováním veřejných knihoven. Díky zmapování je pak možné vidět, jaké role má konkrétní komunita v širším měřítku a jak toho lze využít.

Česká republika má nejhustší síť veřejných knihoven na světě, v čemž tkví její potenciál v rozvoji občanského a komunitního života v různých lokalitách. Za pomoci dat z rozhovorů, které se uskutečnily v rámci projektu sociální inovace na kabinetu informačních studií a knihovnictví, tak bylo možné identifikovat konkrétní sociálně-inovativní nebo komunitní aktivity, jež knihovny dělají, jaké v těchto aktivitách hrají role, kdo na nich dále spolupracuje, jaké jsou cílové skupiny, případně jaká společenská témata řeší. Vzniklá mapa se stane podkladem a inspirací pro další rozvoj.

Příklad: Zemědělci v Malawi

De Moor se svými kolegy vymyslel metodu takzvaně komunitně participativního mapování, pomocí níž se snaží komunity poznat nejen zvenku, ale i zevnitř.

„Komunita by měla vlastnit sama sebe, používat vlastní jazyk a symboly, ona by měla být ta, odkud mapování začíná. Participativním mapováním pomůžete i samotné komunitě s vytvořením a uvědoměním si smyslu jí samotné,“ představuje postup výzkumník, který tímto způsobem mapoval například zemědělskou komunitu v chudém africkém státě Malawi.

„Existuje tam velmi rozsáhlý sedmivrstvý vládní systém řešící různé zdravotní a výživové programy. Když chcete dělat mapování nebo plánování v zemědělství, všechny organizace by měly spolupracovat, ale v realitě to byl chaos,“ vypráví de Moor.

Spousta humanitárních programů za miliardy korun kvůli tomu nekončila tam, kde měla, i když záměr byl dobrý. Navíc se nikdo nikdy nezeptal samotných zemědělců, co by vůbec potřebovali. „Začali jsme tedy pracovat s lokálními obyvateli a vytvářet jazyk, kterým by pojmenovali, co oni vnímají jako potřebné. Definovali jsme, kdo jsou zainteresované strany, jaká jsou lokální témata, která řeší, jaké jsou zdroje, z nichž se dá čerpat, před jakými výzvami stojí,“ vyjmenovává Nizozemec.

Ve chvíli, kdy si stanovili jazyk, vydali se do samotných vesnic a začali mapovat jejich vlastní iniciativu za použití tohoto jazyka. „Když používáte stejný jazyk napříč různými místy, znamená to, že můžete začít porovnávat a pojmenovávat různé iniciativy a možné spolupráce mezi vesnicemi.“ Mapování tak přineslo samotným farmářům vhled do kontextu celé jejich činnosti a možnost rozvinutí jejich práce skrze nové kooperace zespodu.

V současnosti čelí globální společnost problémům politické destabilizace, klimatické změně nebo narůstání chudoby v zemích třetího světa. Komunity samotné mají při dílčích řešeních takových problémů svůj potenciál.

„Jedná se o velmi komplexní problémy, na které žádná organizace sama o sobě nemůže najít řešení. V komunitách jsou reálné sítě důvěry a vědění, které k řešení lze využít a které překračují všechny druhy byrokracie,“ vyzdvihuje de Moor.

Dodává ale, že cílem rozhodně není vynechat z procesů různé organizace, protože ty často zajišťují zdroje, odpovědnost a správu. Komunity však mohou být spojníky mezi mnoha různými úrovni spolupráce. „Provázáním komunit a organizací vytvoříte něco, co nazývám kapacitou pro kolektivní dopad. Bez budování mostů mezi aktéry velké problémy ve společnosti nikdy nevyřešíme,“ uzavírá Nizozemec.

Masarykova univerzita | Masaryk university