Jsou pasivní a o nic se nezajímají. Takovým předsudkům často čelí středoškoláci a mladí dospělí. Vědci z osmi evropských univerzit právě toto přesvědčení podrobili tříletému zkoumání.
Zjistili, že co se politických postojů a chování a obecně aktivního občanství týče, není mladým zase tolik co vyčítat. Mají to totiž těžké. Na to, jak být aktivním občanem, je prostředí příliš nechystá.
Osm evropských univerzit z osmi zemí, tři roky dotazníkových šetření a rozhovorů s učiteli, studenty i zástupci neziskových organizací. Tak nějak se sbírala data, která dávají obsáhlý pohled na současnou mladou generaci a to, jak se tvoří její společenské postoje.
„Všichni víme, že se do veřejného dění nikdy nebude zapojovat sto procent společnosti. Zároveň ale víme, že nejsme spokojení s tím, jak je to teď. Výzkumem jsme chtěli upozornit na strukturní bariéry, které brání větší participaci,“ sdělila Alena Macková z Fakulty sociálních studií MU, která reprezentovala českou část vědeckého týmu.
Tříletý projekt CATCH-EyoU financovaný z evropského programu Horizont 2020 zkoumal různé formy sociální a politické participace evropské mládeže ve věku od 16 do 26 let.
Hledaly se přitom faktory, které můžou vysvětlit, proč a jak se mládež rozhoduje podílet (nebo ne) na veřejném životě, a to se zvláštním zaměřením na aktivní občanství v Evropské unii. Výzkumníci se tak dívali na národní mládežnické politiky, mediální reprezentaci mladých lidí, vliv školy i aktivity lidí ve zmíněné věkové skupině.
A navzdory tomu, že řada věcí je kulturně specifických (třeba postoj k demonstracím), některé faktory různé země spojovaly. „Napříč všemi zeměmi se zjistilo například to, že učitelé se s žáky skoro nebaví o Evropské unii. Tématu se vyhýbají, protože k němu sami mají negativní postoj nebo nemají vyjasněný názor a neví, jak ve škole látku podat,“ popsala Macková, podle níž se zjištění o ostychu a tápání učitelů dá v Česku vztáhnout na daleko širší spektrum otázek.
Online aktivity vedou
Občanské vzdělávání a politická témata se ve školách často neřeší, protože někteří pedagogové je vnímají jako politicky zabarvené a obecně politiku do škol tahat nechtějí. „Přitom občanským vzděláváním není myšleno to, že budou jezdit politici do škol. Žáci mají zkrátka dostat informace o základních procesech, díky kterým státy a veřejná správa fungují, aby se mohli sami zapojit a příslušné mechanismy využívat,“ zdůraznila Macková.
Z rozhovorů s žáky i učiteli ale mimo jiné vyplynulo také to, že například výuka základů společenských věd a orientace v aktuálním dění se pořád děje spíš formou přečtení aktuální zprávy z internetu. „Nepomáhá ani to, že témata spojená s občanstvím nemají prioritu u závěrečných zkoušek, takže bývají upozaďována,“ dodala výzkumnice.
Data, která s kolegy sesbírala, ukazují, že ačkoliv je část mladých lidí přesvědčená, že být ve vztahu k veřejnému a politickému dění aktivní je správné, dělají to jen málo. A když už, tak hlavně online – nejrozšířenější aktivitou v tomto ohledu bylo jak mezi adolescenty, tak mezi mladými dospělými sdílení politického obsahu na internetu. Věnovalo se tomu 47 procent adolescentů a 33 procent mladých dospělých ve výzkumném vzorku.
Dalším faktorem, který u mladých snižuje chuť se aktivně podílet na veřejném dění, je strach ze sebevyjádření a nízká důvěra ve schopnost formulovat názor a obhájit si ho. „Pocit, že ‚nás nikdo neposlouchá‘ a ‚náš názor nikoho nezajímá‘, který byl identifikován i v dalších zemích zahrnutých v projektu, může mít pro ochotu participovat negativní důsledky: jak ve škole, tak na národní i nadnárodní úrovni totiž bývá spojen s rezignací na snahu, s pasivitou, demotivací a odcizením,“ předpovídá výzkumná zpráva projektu.
