Díky testům NASA prověřili teorii o měření stresu

Před dvěma lety publikoval tým Julie Bienertové-Vašků z lékařské fakulty matematický postup pro výpočet stresovanosti člověka. Letos se vědcům podařilo daný koncept ověřit v praxi, když sledovali a měřili stres u dobrovolníků za pomoci testů poskytnutých z NASA.

„S výzkumem jsme začali asi před pěti lety. Je totiž známo, že stres se u zvířat i u člověka může určitým způsobem přenášet z jedné generace na druhou, a hledali jsme tedy takové ukazatele stresu, které by se daly sledovat napříč vícero generacemi. Problém ale byl, že většina dostupných testů sleduje jen aktuální míru stresu a nezohledňuje jeho dlouhodobé působení,“ uvedla Julie Bienertová-Vašků a dodala, že to tým přimělo, aby se zabýval otázkou, jak stres vlastně měřit.

Výzkumníci nakonec přišli s konceptem měření dlouhodobého stresu na bázi termodynamiky, vyšli přitom z myšlenek Hanse Selyeho, který ve třicátých letech minulého století definoval stres jako reakci těla na podněty z vnějšího prostředí, které jsou schopné takovou reakci vyvolat. „My na tuto definici svým holistickým přístupem navazujeme,“ uvedla Bienertová-Vašků.

„Stres je pro nás téměř cokoliv, čím reagujete na vnější prostředí. Adaptivní reakce organismu zvyšuje produkci entropie a tato entropie se pak uvolňuje do okolí v závislosti na termodynamických parametrech tohoto okolí. Do výpočtu zahrnujeme například množství přijatého kyslíku, vydýchaného oxidu uhličitého, tepla vyloučeného do okolí nebo teplotu jádra člověka,“ popsala rovnici dlouhodobého stresu Bienertová-Vašků.

Právě tyto veličiny měřili v uplynulých měsících na dvou desítkách dobrovolníků. Využili k tomu speciální software zapůjčený přímo od NASA. V podstatě jde o velmi jednoduchý test, který se ale opakuje a zrychluje se čas určený pro jeho vyplňování.

„Testovaní lidé jej musí opakovat šestkrát a kvůli pocitu, že zrychlující se testování nestíhají, se dostávají do psychosociálního stresu. Během toho snímáme jejich tělesnou teplotu, sledujeme jejich dýchání a další údaje a z nich počítáme produkci entropie,“ vysvětlila Bienertová-Vašků. Dosavadní měření potvrdila, že i když člověk nevykonává nic dalšího, zvyšuje u něj psychosociální stres značně produkci entropie.

Testy má brněnská skupina půjčené od kolegů z univerzity ve španělském Cadizu. „Vlastně nám k tomu dopomohly sociální sítě. Neměli jsme totiž mnoho zkušeností s tím, jak u lidí stres experimentálně navodit. Napsala jsem tedy dotaz na jednu ze sociálních sítí, kde se vědci sdružují, a druhý den se nám ozval Gabriel de la Torre, který se specializuje na problematiku psychologie stresu u astronautů. Španělští kolegové nám poskytli tablet s nainstalovaným testem a začali jsme spolupracovat na interpretaci výsledků dosavadních měření, které v současném okamžiku připravujeme k publikaci,“ uvedla Bienertová-Vašků a dodala, že díky této spolupráci se letos zapojili do dvou výzkumných projektů financovaných přímo z NASA.

Měření a výpočet dlouhodobého stresu ale není v této podobě určený pro širší veřejnost. Vzhledem k nutnosti měřit kontinuálně řadu různých parametrů se bude podle Bienertové-Vašků hodit spíš pro specializované profese, jako jsou vojáci, piloti či kosmonauti, u nichž se některé z potřebných údajů už sledují.

„Dovedu si představit, že voják na misi bude mít po těle čidla a bude díky nim vědět, jestli se neblíží jeho kolaps. Dokážeme totiž velmi dobře zachytit, že nárůst entropie je tak velký, že dlouhodobě není pro člověka udržitelný, a dovedeme i odhadnout, za jak dlouho by kolaps mohl nastat.“ Podobnou službu pro běžné lidi by případně mohly v budoucnu zastat chytré hodinky či jiná zařízení, která by mohla některé z parametrů pro výpočet míry stresu také měřit.

Masarykova univerzita | Masaryk university