online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Třídit odpad nestačí. Musíme omezit svoji spotřebu

Jana Soukopová je vedoucí nového Institutu pro udržitelnost a cirkularitu.

Rostoucí množství odpadů a hledání nových způsobů, jak ho zpracovávat, patří mezi globální témata číslo jedna. Odpověď na to, co s nimi, hledá i Jana Soukopová z Ekonomicko-správní fakulty MU. Coby šéfka nového Institutu pro udržitelnost a cirkularitu vidí odpověď v prosazování takzvaného oběhového hospodářství. To bude ale vyžadovat zásadní změnu našeho chování.

Jak jste se dostala ke spojení tématiky životního prostředí a ekonomie?
Přivedl mě k tomu můj otec profesor Hřebíček, který byl sice matematik a informatik, ale věnoval se mimo jiné informačním systémům odpadového hospodářství. Původně jsem ovšem vůbec nechtěla dělat vědu a pracovat v akademickém prostředí. Protože oba mí rodiče byli akademici, chtěla jsem jít do praxe. Studovala jsem vedle ekonomie i matematiku a chtěla jsem dělat finanční analýzy. Asi sedm let jsem také pracovala v auditorské společnosti, jenže pak jsem zjistila, že je to pořád to stejné a že mě to vlastně už nebaví. Zároveň jsem udělala doktorát a měla dvě malé děti, takže byla ideální příležitost pro takový krok.

Jak takový návrat ze soukromého sektoru na univerzitu probíhá?
V té době byl děkanem Ivan Malý, se kterým jsem si po obhajobě dizertační práce domluvila schůzku. Práci jsem psala na téma metody hodnocení veřejných projektů a pan docent mi tehdy řekl: Jano, zrovna hledáme odborníka na hodnocení efektivity ve veřejném sektoru, za půl roku můžete nastoupit a od září učit, což jsem upřímně moc nečekala a byl to pro mě velký skok do neznáma. Na svou alma mater jsem se sice chtěla vrátit, ale řadu let jsem tu nebyla a doktorát jsem si dělala na Mendelově univerzitě, protože jsem chtěla poznat i jiné prostředí.

Odpadové hospodářství je dneska docela trendy téma. Směřovala jste k němu od začátku?
Diplomovou práci jsem psala o jednotném vnitřním trhu Evropské unie a díky tomu jsem se začala věnovat veřejným projektům a dotacím. Tam mě zaujalo, jak moc unie investuje do ochrany životního prostředí. Věnovala jsem se pak hlavně problematice hodnocení veřejných projektů zaměřených do oblasti životního prostředí a zjistila při tom, že odpadové hospodářství je z toho všeho vlastně nejzajímavější. Obce na něj mají největší vliv a zároveň se tam spolu s vodním hospodářstvím investuje nejvíc veřejných prostředků. Navíc je to problematika úzce spojená s občanem, protože on je ten, kdo tvoří odpad a jakákoli aktivita, která může vést k ovlivňování jeho chování v této oblasti, je důležitá.

A je to dnes vedle emisí skleníkových plynů v ochraně životního prostředí jedno z těch nejzásadnějších témat.
Masová produkce odpadu je skutečně velký problém. Jen Evropská unie vytvoří ročně na dvě a půl miliardy tun odpadu. To je úplně nepředstavitelné množství, ve kterém se může zdát příspěvek každého z nás jako kapka v moři. Zároveň je ale poměrně snadné si představit, jak často naše vlastní rodina potřebuje vyvážet popelnici, nebo jak často naplníme svůj domácí koš. Sama to znám z dob, kdy jsem bydlela na venkově, kde jsem viděla, že podobné čtyřčlenné rodiny jsou na jedné straně schopné mít poloprázdnou popelnici vyváženou jednou za čtrnáct dní, nebo taky dvě přecpané popelnice jednou za týden.

Environmentální a ekonomický pohled na svět jsou často podávány jako protipóly, dvě strany barikády. Jak vy to vidíte?
Je to vlastně moje první přednáška v předmětu Ekonomika životního prostřední: ekonomie a ekologie, nepřátelé, nebo spojenci?

Prozradíte pointu?
Rozhodně spojenci. Upozorňuji studenty, že se nemají nechat zmást články v některých médiích. Nálepka „ekoteroristé“ se bohužel tak vžila, že se s ní setkávám i na úřadech a ministerstvech. Často když přijdu na obec, tak musím vysvětlovat, že většina toho, o co neziskové nebo jiné organizace věnující se životnímu prostředí usilují, směřuje primárně k tomu, abychom se tu my všichni měli dobře. Jen to tak bohužel zrovna nemusí vypadat, když se snaží chránit nějakou na první pohled marginální věc v přírodě, což může někomu krátkodobě zkomplikovat život. Podobně ale i kolegům z ekologických neziskovek z praxe občas musím vysvětlovat, že ekonom není jejich nepřítel.

Kde tedy vidíte ten soulad?
Ve společném hledání rovnováhy. Je potřeba chránit životní prostředí, abychom v něm mohli realizovat ekonomiku. V tomhle je právě úžasný koncept cirkulární ekonomiky neboli oběhového hospodářství. Přichází se systémem, ve kterém by mělo vznikat minimální množství odpadu (někdo říká, že dokonce žádný, ale to je podle mě utopie) a zároveň je v něm obsažený zisk a růst, na kterém je naše společnost založená.

Není ale právě to onen hlavní střet? Ekonomika založená v principu na nekonečném růstu, který ale z pohledu životního prostředí není dlouhodobě možný, protože zdroje prostě dojdou?
Na problematiku vyčerpání zdrojů nacházíme odpověď právě v oběhovém hospodářství. Pokud budeme s vysokou efektivitou používat odpad jako další zdroj, můžeme dál růst. V těchto debatách ale dělá trochu zmatky slovo růst, protože vytváří dojem, že je za ním něco, co roste stále výš a výš. Ono jde ale spíš o pokračující generování zisku, na kterém naše ekonomiky stojí.

Jak vypadá oběhové hospodářství v praxi?
Hezký příklad je třeba automobilka Renault, která začala používat i v nových autech díly za starých modelů a díky tomu mimo jiné snížila spotřebu vody ve výrobě o 85 procent.

Kolegové z institutu Klapalová, Škapa a Vaceková jsou teď třeba zapojení do projektu ReCiPSS, kterého se účastní firmy jako Gorenje nebo Bosch, které podobně jako Renault usilují o to, aby díly ze starých praček a elektrozařízení dokázaly využívat i ve výrobě nových. Plánují jakési generační řady výrobků, kde A by bylo úplně nové, B by mělo už nějakou část ze starého a tak dále. A podobných společností, které využívají recykláty odpadů do svých výrobků nebo zvyšují podíl chytrých řešení, stále přibývá. Je to dáno tím, že v případě průmyslových odpadů je uplatnění principů oběhového hospodářství přirozené. Složitější je to u komunálních odpadů, protože skládkování odpadů bez využití je pořád nejrozšířenější způsob jejich řešení.

Zmiňovala jste, že je to dlouhodobě velká priorita Evropské unie.
V roce 2015 vznikl akční plán EU pro oběhové hospodářství a letos se unie dokonce ve svém balíčku k oběhovému hospodářství, který se soustřeďuje hlavně na problematiku komunálních odpadů, zavázala, že chce postupně do roku 2035 zvýšit podíl recyklovatelného komunálního odpadu na 65 procent, což může být pro české obce skutečný šok. Dnes je to jen něco přes 40 procent a v plánech odpadového hospodářství si obce většinou stanovují cíl 50 procent do roku 2020. A v podobném termínu se má omezit i skládkování směsného komunálního odpadu na 10 procent.

Je to tedy reálné pro země jako Česká republika?
Řešíme teď projekt pro Technologickou agenturu ČR zaměřený na tvorbu koncepce plánu oběhového hospodářství Jihomoravského kraje, díky němuž objíždíme jednotlivé obce, a je vidět, že řada z nich už má podíl recyklovaného odpadu navýšený. Problém je ale v tom, že většina obcí moc neví, co se s odpadem děje dál. V budoucnu to ovšem má být jejich zodpovědnost.

V současném systému to tak není?
Současná legislativa říká, že obec je původcem odpadu. Prakticky ale obec není odpovědná za to, co se s vytříděným odpadem dále děje. Předá ho svozové společnosti, kterých může být v jedné obci hned několik v závislosti na typu odpadu, a dál je vše právě jen na ní. Ministerstvo životního prostředí to chce změnit a odpovědnými učinit obce. Proto i ve vyhodnocení plánu odpadového hospodářství mají obce uvádět, co se s komunálním odpadem dále děje. To ale naráží na problém, že pokud svozová společnost není zřízena obcí a jde o outsourcovanou službu, tak obec nemůže zhola nic.

Je zde tedy výzva, jak tomuto zamezit a jak dát obcím do rukou nějaké funkční nástroje kontroly. Budeme se zřejmě více vracet ke svozovým společnostem vlastněných obcemi nebo spíše svazky obcí. V českém kontextu totiž narážíme i na problém velkého počtu malých obcí, které si takové věci nedokáží ve své režii zajistit. Naštěstí řadě obcí navzdory dlouhým tradicím samostatnosti začíná docházet, že v některých oblastech, jako je právě odpadové hospodářství, jsou úzká spolupráce a sdružování potřebné a navíc i efektivní.

Je u nás dost zařízení, které dokážou dále zpracovat odpad?
I když se situace zlepšila, je jich stále málo, a právě proto jsou tu projekty a dotace Operačního programu Životní prostředí. Bez nových zařízení stanovené limity nesplníme. Česko je sice na špičce EU v oblasti třídění, ale problémem je nízká úroveň znalostí svozových firem, jak odpad připravit k finálnímu využití a málo rozvinutý recyklační průmysl. V současné době potřebujeme hledat technologie, které pošlou odpad zpátky do oběhu, něco z něj vyrobí.

Dobrým příkladem je projekt technologie Hydal, který řeší zpracování odpadních kuchyňských olejů a vyrábí z něj biopolymer. Nebo v Jihomoravském kraji firma Suez, která v Němčicích nad Hanou zpracovává odpadní plastové fólie na regranulát, který je dále využitelný pro výrobu fólií, plastových pytlů a dalších výrobků. Bohužel odpadu máme tolik, že to množství přesahuje možnosti současné infrastruktury a nejspíše dokonce i té, která vznikne v nejbližší budoucnosti.

Není problém v tom, že se tlačí na třídění odpadu a vymýšlení jeho zpracování, ale ne tolik na změnu životního stylu?
V českém kontextu dle mého názoru ministerstvo životního prostředí v těchto věcech trochu zaspalo. Existuje řada výborných vzdělávacích programů pro děti. Sama to jako matka vidím, že by mé syny nenapadlo vyhodit PET láhev v lese nebo u rybníka. Třídění mají zkrátka i díky škole pod kůží. Moc se ale nemluví o tom podstatnějším, tedy o omezení spotřeby. Všude vidíte motivační kampaně „třiďme odpad“, ale výzvy, abyste míň nakupoval, půjčoval si věci, pronajímal si je, místo abyste je vlastnil, jsou zatím spíše popelky. Přechod od vlastnictví k pronájmu, je přitom základ cirkulární ekonomiky. Je to nové nastavení mysli: nemusíme tolik věcí vlastnit, protože je to vlastně zbytečné, když je potřebujeme jen v určitém čase a jindy je může používat někdo další.

Bude na to stačit jen osvěta?
Nejlépe vždycky funguje motivace penězi, ideálně nějakými slevami. V tomto je třeba velmi zajímavý brněnský model, kdy jsou lidé motivováni platit za svoz odpadu tím, že pak dostanou dotaci 1425 korun na roční šalinkartu. Jedním opatřením si tak Brno pojišťuje peníze na řešení odpadového hospodářství a zároveň vede své občany k tomu, aby používali k životnímu prostředí šetrnou hromadnou dopravu a nejezdili načerno. Pro podobné nápady je tu ještě velký prostor.

Zmiňovala jste ten vliv každého jedince. Co vy sama děláte?
Snažím se nepoužívat plastové tašky a samozřejmě se snažím důsledně třídit odpad: sklo, plasty, papír, elektroodpad – to už je dneska základ a cokoliv dalšího, co je ve vašem okolí možné. Ještě zásadnější je snažit se nenakupovat zbytečné věci. Hodí se na to krásně Uhlířova a Svěrákova píseň: Neopouštěj staré věci pro nové, což je motto, které se snažím sama dodržovat.

Není tento typ k životnímu prostředí šetrnéného spotřebního chování dnes ale pro běžného člověka vlastně nákladnější než ten běžný konzumní?
Nemyslím si. Samozřejmě řada ekologických nebo bio výrobků je dnes velmi trendy a tím pádem nákladných, ale kdo hledá, najde. I zde existují jak levné, tak i drahé věci. Samozřejmě to ale v některých oblastech, třeba u potravin, problém být může. Na druhou stranu třeba moje sestra, která je velký příznivec potravin vypěstovaných malými farmáři, k tomu velmi trefně podotýká, že jsou sice dražší, ale lépe chutnají a víc si je užije. Zdá se mi, že stále více mladých lidí tahle začíná uvažovat, že přemýšlí nad dopady svého chování, myšlení se opravdu změnilo a je to za pět minut dvanáct. Změna je nutná.

Jste v tomto ohledu optimista?
Nejsem rozhodně pesimista. Věřím, že nadšenců je spousta, projekty se objevují na všech stranách. A pokud se vrátím ještě k Brnu, na Římském náměstí a Kounicově ulici dnes máme třeba sdílené lednice, kam můžou lidé dávat jídlo, které nestíhají sníst, a které slouží potřebným, kteří si z lednice zase mohou jídlo vzít. To jsou skvělé střípky z budoucnosti oběhového hospodářství, která nás možná čeká.

A jak vidíte budoucnost vašeho institutu?
Moje vize je, že bych ráda do institutu přivedla odborníky ze zahraničí a udělala z něho jedno z klíčových mezioborových pracovišť pro cirkulární ekonomiku a udržitelnost v českém kontextu, a to hlavně z pohledu měst a obcí. Také bych se chtěla více zaměřit na oblast smart city, kde již institut spolupracuje s kolegy z fakulty informatiky a z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zde vidím velkou budoucnost už proto, že propojení jednotlivých technologií do funkčního celku, který umožňuje úspornější a efektivnější provoz města nebo obce, je úzce propojen s oběhovým hospodářstvím a navíc umožňuje zkvalitnění života obyvatel.

Masarykova univerzita | Masaryk university