Mendel by byl z pokroku genetiky nadšený

Říká se, že děti budou při narození dostávat cédéčko se svým genomem. Technicky je to možné už teď. Otázka je, co s tím budeme dělat. Století, do kterého lidstvo před dvanácti lety vstoupilo, bude stoletím genetiky člověka. Myslí si to aspoň prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc., která se principy dědičnosti zabývá na Přírodovědecké fakultě MU už od dob, kdy se genetika postupně zbavovala nálepky „buržoazní pavěda“. V České republice patří Relichová mezi průkopníky ve výuce genetiky a hrdě se také hlásí k odkazu zakladatele tohoto oboru G. J. Mendela, od jehož narození letos uplyne 190 let.

Co pro vás jako pro genetičku znamená Mendelova postava?
Velmi mnoho, protože s ním mám spojený začátek své kariéry. Vystudovala jsem vysokou školu v 60. letech, tedy v době, kdy se genetika najednou vynořila z šedé sféry a byla pro nás mladé něčím naprosto fascinujícím a zcela novým. V klášteře na Starém Brně začalo rozvíjet svou činnost Mendelianum a tam se pořád něco dělo v souvislosti s péčí o jeho odkaz. Navíc o genetice jsme se poprvé dozvídali právě tak, že jsme slýchali a četli o Mendelovi a jeho základních principech dědičnosti.

Dnes už nejsou Mendelovy principy takovým základním kamenem?
To rozhodně jsou. Je to základ, který musí všichni pochopit. Studenti ale mají tendenci nad tím trochu mávat rukou, protože to bylo dávno. Stává se i u státnic, že studenty nachytám na tom, že jejich znalost Mendela je povrchní. Většinou už ale tuší, že když jsem u zkoušek, je jistá šance, že se na něj zeptám.

Zmiňovala jste, že v 60. letech minulého století se mendelovská genetika teprve vynořovala ze šedé zóny. Byla totiž považována za buržoazní pavědu. Jak jste tehdy tento zlom jako studentka prožívala?
Přiznám se, že i když jsem byla genetikou naprosto unesena, zdaleka mi nedocházelo, jak důležité věci se tu odehrávají. Zúčastnila jsem se v roce 1965 přelomového Mendel Memorial Symposium, které se konalo v Brně za účasti snad pěti stovek odborníků z celého světa v nově otevřené Janáčkově opeře. Tenkrát jsme se i my za Československo znovu přihlásili k Mendelovi. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tam tehdy byla jen jako šatnářka, nemohla jsem tak úplně docenit význam této akce (směje se). Jistou přelomovost jsme si ale uvědomily se spolužačkou, když jsme v roce 1967 promovaly. Byly jsme totiž vůbec prvními absolventkami oboru genetika v Brně.

Po absolutoriu jste zůstala na přírodovědecké fakultě. Jak vypadaly vaše první výzkumy?
Podobně jako Mendel jsme pracovali na rostlinách a stáli jsme u zrodu výzkumu na rostlině Arabidopsis thaliana, která je v současné době vůbec nejznámějším modelovým objektem v molekulární genetice. Tehdy jsme ale samozřejmě ještě vůbec nevěděli, že má jeden z nejmenších genomů, a je právě proto ideálním modelem. My jsme se zatím zabývali jen genetickou strukturou populací.

21. století bude stoletím genetiky. Čeká nás ještě spousta objevů. Třeba v oblasti negenové DNA nebo ve sféře regulace činnosti genů. Později jste se ale dostala i ke genetice člověka.
Jakmile byl osekvenován lidský genom, tak do této oblasti zabrousil snad každý, kdo se zabýval genetikou. Vidím v tom obrovský potenciál do budoucna. Pokud jde o šlechtění rostlin a živočichů, tam už má genetika své pevné místo. Lidská genetika ale ještě čeká na svoje hlavní slovo – věřím, že 21. století bude stoletím genetiky člověka.

Dnes se často říká, že bez genetiky se moderní přírodní vědy jako biologie a samozřejmě také medicína už vůbec neobejdou. Čím je to způsobeno?
To, co mají všechny organismy zakódováno v genech, je samotnou podstatou jejich života. A jestliže umíme najít konkrétní geny a analyzovat jejich produkt, dotýkáme se samé esence toho, jací jsme. A to je samozřejmě významné jak pro lidskou medicínu, protože nám to umožňuje hledat příčiny různých nemocí a poruch, tak pro všechny další disciplíny zabývající se živou přírodou. Vezměte si třeba jen systematickou botaniku. Rostliny se dřív zařazovaly do různých druhů a poddruhů jen podle toho, jaký měly tvar, lístky, chloupky atd. Dneska se k tomu připojuje i analýza chromozomů. Vědci by bez toho už vůbec nemohli fungovat.

Za dobu, co jste v oboru, se toho muselo hodně změnit.
Odehrály se skutečně revoluční změny. Aby taky ne, jsem teď na fakultě zaměstnaná 45 let. Ty největší zlomy ale proběhly ještě před tím. Klíčový byl v roce 1953 objev struktury DNA, který otevřel celý nový obor − molekulární genetiku − a ohromně celou disciplínu akceleroval. Zásadní ale bylo i poměrně nedávné osekvenování lidského genomu v roce 2003. Celý obor ženou v posledních letech neskutečně rychle dopředu technologie. Dokonce už se říká, že děti budou při narození dostávat cédéčko se svým genomem. Technicky je to možné už teď. Otázka je, co s tím budeme dělat.

Nemyslíte, že takové informace mohou být člověku užitečné?
To jistě ano, ale chceme vědět, že máme nějaké problematické geny? Já sama na to jasnou odpověď nemám. Přiznám se, že bych to možná ani vědět nechtěla. Znát celou pravdu o tom, jaké máme k čemu predispozice, totiž není jenom tak. I když to často může být užitečné, protože se podle toho může člověk zařídit a problémům třeba předejít, někdy je lepší něco nevědět a trochu zariskovat. Člověk by taky mohl skončit tak, že se bude jen bát problémů.

Jak se tedy díváte třeba na prenatální vyšetření nebo vyšetření páru před tím, než se rozhodne mít děti?
To zrovna považuji za velmi užitečné. Čím lépe budeme schopni diagnostikovat závažné genetické choroby, tím lépe pro naši společnost. Lidé by měli být informováni o tom, jaká je pravděpodobnost, že jejich potomek bude těžce nemocný, aby se sami mohli rozhodnout, zda podstoupí toto riziko. Pro někoho je interrupce nepředstavitelná, jiní ale zase za každou cenu chtějí zdravé dítě. Ať tak či tak, možnost volby by tu měla být.

Otázka, zda je homosexualita dědičná, je velké téma. Otázkou ovšem je podobně jako jinde v oblasti genetiky, zda je společnost připravená se znalostí tohoto typu rozumně nakládat. Ale kde vidíte hranici? Nemůže se stát, že se budeme jednoho dne snažit poskládat dokonalé lidi s neproblematickým genetickým profilem?
Něco takového je hodně velká vědecká fantastika. Genetická informace, kterou mají otec a matka, se zcela náhodně předává potomkovi. Člověk má přes dvacet tisíc genů a řada z nich má různé varianty. S něčím takovým si hrát by bylo nesmírně obtížné, protože kombinací je nespočet. Dnes víme, že každý člověk je po genetické stránce naprosto jedinečný. Už z genetických pravidel, která formuloval Mendel, se dá odvodit, že vzhledem k možným kombinacím nikdy neexistovali a nebudou existovat dva lidé, kteří by byli úplně identičtí. Tedy až na jednovaječná dvojčata samozřejmě.

Přesto, není možné, že si s tím jednou budeme umět pohrávat?
Je to velmi obtížně představitelné. Kdybyste chtěl upravit hotového člověka, musel byste zasáhnout do všech jeho 1014 buněk nebo aspoň do těch buněk, kde jsou cílené geny činné. Zřejmě by bylo snazší s geny manipulovat ještě v zygotě, tedy na začátku života, ale já tedy doufám, že nic takového se nikdy dělat nebude. To by asi lidstvo spělo ke zkáze.

Jak myslíte, že by se Mendel díval na současné pokroky v genetice?
Určitě by byl nadšený a všemu by porozuměl, protože byl neskutečně geniální. Ve své práci předpokládal, že budou mít jeho zákonitosti obecnou platnost a to se skutečně potvrdilo.

Mendel byl ale zároveň duchovním. Nemyslíte, že by se mu nelíbilo, jakým směrem pokročila třeba medicína?
Myslím, že by o ničem nepochyboval. Byl to racionální člověk, který měl v hlavě srovnáno, co je věda a co je duchovní stránka života. Oni augustiniáni, k nimž patřil, vůbec byli řád orientovaný na poznávání a výzkum. Pro Mendela to bylo v podstatě ideální prostředí k naplnění jeho snu poznat zákonitosti přírody a stát se učitelem. To, že byl duchovním, mu v ničem nepřekáželo.

Myslíte, že čeká genetiku podobně velký objev, jako byl ten Mendelův?
Čeká nás ještě spousta objevů. Lidský genom byl sice sekvenován, jenže jen asi pět procent DNA je organizováno v geny. To ostatní je negenová DNA, které se dřív říkalo odpadní. Začíná se ukazovat, že zřejmě plní některé dost zásadní funkce, ale teprve se na to postupně přichází. Velkých objevů bude potřeba i v oblasti regulace činnosti genů. Všechny totiž v lidském těle nepracují. Není například potřeba, aby v kožních buňkách fungovaly geny důležité pro činnost srdce. Ale jak vědí, kde pracovat a kde ne? Přesně se ani neví, jak dochází ke specializaci určitých buněk v prenatálním vývoji. Otázek je stále mnoho. Na vědce v této oblasti čeká ještě mnoho Nobelových cen.

Pozoruhodnou oblastí je genetika chování. Jací jsme, není jen jeden znak, skládá se to z mnoha dílčích prvků, a je obrovská výzva rozklíčovat, jak se na kterém chování které geny podílejí. Jakou záhadu byste vy sama chtěla vidět rozlousknutou?
Mě ohromně zajímá genetika chování. To, jak se chováme a jací jsme, samozřejmě není jen jeden znak, skládá se to z mnoha dílčích prvků, a je právě proto obrovská výzva rozklíčovat, jak se na chování které geny podílejí. Byl třeba publikován případ, kdy se v jedné rodině po generace objevovali velmi agresivní muži, a výzkumem se ukázalo, že šlo o dědičnou vlastnost podmíněnou změnami v genu na chromozomu X. Změna způsobovala, že se jedna látka sloužící jako přenašeč vzruchů neodbourávala, ale zůstávala v těle. Odtud celý problém.

Otázka tedy stojí, zda se variace v různých genech nemohou projevovat i v jiných typech chování?
Přesně tak. Dostáváme se tím ale k eticky velmi komplikovaným tématům. Mohlo by to totiž znamenat, že za to, jací jsme, vlastně moc nemůžeme. Na druhou stranu, když budeme tyto znalosti mít, snáze můžeme hledat řešení závažných problémů. I tady se ale dostáváme do nebezpečně sféry, protože jaké chování bude označeno za závažný problém? Moc se o tom nemluví, ale ve vzduchu visí i otázka nad dědičností homosexuality.

A je tedy homosexualita dědičná?
Existují naprosto seriózní studie, které ukazují, že na chromozomu X je oblast, která je asociovaná s touto sexuální orientací. Někteří odborníci to ale vyvracejí. Jde tedy o velké téma, které se určitě bude dále zkoumat. Otázkou ovšem je podobně jako jinde v oblasti genetiky, zda je společnost připravená se znalostí tohoto typu rozumně nakládat. Jedna věc je pomoci lidem prenatálně rozpoznávat závažné choroby, druhá říct si, že se mi nelíbí, že se mi narodí modrooké děvčátko, když chci hnědookého chlapečka.

To jsou tedy záhady, na jejichž prolomení jste zvědavá. Vy sama už se ale chystáte do důchodu.
Chtěla bych už být jen ve volnějším spojení s fakultou a trochu začít odpočívat. Třeba u věcí, na které jsem neměla zatím čas a které mě bavily, když jsem byla mladá. Ráda se zase vrátím k malování. Genetiku ale určitě budu sledovat dál. To bych nevydržela.

Nebude se vám tedy odcházet těžko.
Bude to s lehkým srdcem, protože vím, že náš obor je v perfektním stavu, o studium je zájem, absolventi nacházejí uplatnění a lidé, kterým předávám svou práci, jsou skvělí. A studenti mají k dispozici moderní učebnici Genetika, kterou se nám podařilo přeložit a vydat před dvěma lety. Po třiceti letech je to první úplná učebnice v oboru, která vyšla v češtině. I to je pro mě taková hezká tečka za celou kariérou.

Masarykova univerzita | Masaryk university