Ti mladí jen vysedávají u počítače. Co z nich asi vyroste? Psycholog David Šmahel z fakulty sociálních studií, který se věnuje zejména chování dětí na internetu, prý tohle slyší ze všech stran už patnáct let i z úst docela mladých lidí a studentů. Emoce kolem negativního dopadu internetu na společnost se snaží mírnit. „Internet je jen zrcadlem reálného světa,“ říká.
Jsme díky internetu šťastnější?
To je komplikovaná otázka. Jaké si to kdo udělá, takové to má, což platí o životě i pobytu na internetu. Neřekl bych, že role internetu bude v tom, jestli jsme šťastní, nějak zásadní. Na internetu se jen zrcadlí to, jací jsme i v reálném světě. A pokud jde o nějaké konkrétní dopady: Jistě, u někoho může například nadužívání sociálních sítí vést ke vzniku závislosti, ale někdo se díky těmto formám komunikace bude cítit lépe a na někoho to zase nebude mít efekt vůbec žádný.
Nevnímáte, že by internet měnil naše myšlení a prožívání nebo fungování společnosti jako takové?
Nepřeceňoval bych to. I když internet jistým způsobem změnil pojímání prostoru a času. To, co bylo ještě poměrně nedávno z hlediska komunikace s ostatními lidmi naprosto nemožné, je dnes běžná věc. Jenže to není jen internet, ale obecně nejrůznější mobilní technologie a digitální média. Jaké to má v obecnějším smyslu dopady na společnost nebo na naše duševní stavy, víme velmi omezeně. Otázka je, jestli na to vůbec budeme umět někdy jednoznačně odpovědět. Jak se člověk cítí, je komplexní otázka a jen obtížně můžeme jednoznačně vydělit, jakou roli v tom hraje jeden komunikační nástroj.
Často se zmiňuje zahlcující všudypřítomnost komunikace. Ať už jsou to pracovní e-maily nebo kamarádi píšící přes nejrůznější aplikace, dostihnou nás všude. Jako psycholog v tom nevidíte problém?
Média mají přehnanou tendenci prezentovat internet jako nebezpečného démona a navíc se z toho stalo oblíbené téma pro popis mladé generace. Dnes ve výuce jsem se neubránil smíchu, když jedna studentka vystoupila s tím, jak ti mladí dnes pořád jen vysedávají u internetu a jaký to na ně má asi hrozný vliv, když jsou šest hodin v kuse u počítače. Ty stejné věci slyším lidi říkat už patnáct let. Každý ročník, každá generace říká o té nové, že to s počítači přehání. Ve skutečnosti se vlastně nic moc nemění. Možná se jen dnešní digitální generace trochu zapomíná nudit.
Co tím myslíte?
Média dnes plní roli všudypřítomného šaška, který člověka kdykoliv a kdekoliv zabaví, aniž by pro to musel moc udělat. Zapne si počítač a tam má tisíc různých nástrojů zábavy. Nechci tím ale říct, že to je nutně negativní. Zřejmě to má nějaký vliv na kreativitu, ale dnešní mladí lidé jsou aktivní a kreativní zase jiným způsobem, který jim nové technologie otevírají.
Berete to hodně pozitivně. Vaše hlavní téma jsou přitom děti na internetu a s tím si člověk spojí všechna ta nebezpečí, jako je sexuální obtěžování. Je to bublina?
Považuji to za zbytečnou mediální paniku. Při výzkumech na to narážíme pořád. Když se bavíme s rodiči, čeho se bojí na internetu, tak mají největší obavy z pedofilů lovících děti. Přitom když jde člověk do empirických dat, zjistí, že i v tak velkých zemích, jako je třeba USA, jsou to jednotky případů. Nechci tvrdit, že používání internetu dětmi je bez rizika, ale není o nic větší, než když vyjdou na ulici nebo si jdou zahrát fotbal na hřiště. Všechno má svá rizika.
Takže si pedofil spíš vyhlídne vaše dítě někde na pískovišti než na internetu?
Je otázka, jakou máte vůbec šanci narazit na tenhle druh rizika, navíc ještě na internetu. To jsou opravdu izolované případy. Nechci tím říct, že to není nebezpečné, ale daleko pravděpodobnější je, že vaše dítě zmlátí a okradou spolužáci nebo že bude mít nějaký problém v offline životě. Internet s sebou nese i jiná rizika, která by stála za pozornost. Jenže média to dnes do značné míry zužují na kyberšikanu a pedofily.
Jaká jiná rizika byste vypíchl?
Primárně bych nerad vyzdvihoval nějaké problémy. Z ničeho na internetu bychom neměli dělat strašáka. Když se člověk chová ve virtuálním prostředí podobně rozumně jako v reálném životě a dává si pozor, například obecně nechodí, kam nemá, tak se mu nemůže nic stát. Pokud ale mám vypíchnout něco, co je trochu podceňované, tak je to zneužití osobních údajů a sdílení osobních věcí na internetu. Některé děti se dnes nebojí sdílet veřejně informace, které se například zlodějům mohou hodit. V tomto ohledu je nutné pracovat na osvětě a vzdělávání. Třeba v tom, jak si zabezpečit své profily na sociálních sítích nebo jak ochránit svá přístupová hesla.
Potřebují čeští rodiče dovzdělat?
Nerad bych zobecňoval, ale z hlediska průměru patrně ano. Nicméně dnes už se do rodičovského věku dostali lidé, kteří toho o internetu a jeho rizicích a výhodách vědí poměrně hodně. A naopak je tu pořád hodně lidí, kteří o internetu vědí méně než jejich desetileté nebo i menší děti. Rozdíly jsou obrovské. Určitě by si rodiče měli víc uvědomovat, že internet je hlavně nástroj a že ho dítě od určitého věku potřebuje k pozitivnímu rozvoji. Je potřeba v tom vidět příležitost, která s sebou logicky nese nějaká rizika. Je to stejné, jako když se bude váš potomek věnovat gymnastice. Pohybově se rozvíjí, učí se vytrvalosti a tak dále, ale může se při tom zranit. Musí tedy sport dělat za rozumných bezpečnostních opatření a nesmí se taky přetrénovat. Stejně to platí i pro internet.
Říkáte rozumná bezpečnostní opatření. To dnes asi hodně komplikují mobilní zařízení a notebooky. Přece jen už to není tak, že by v domácnosti byl jeden velký stolní počítač. Jak k tomu přistupovat?
Z pohledu rodiče je potřeba především rozlišovat podle věku dítěte. U těch nejmenších je větší kontrola zcela na místě. Šestileté dítě, které umí sotva číst a psát a přitom má svůj chytrý telefon, by určitě mělo být pod kontrolou. Rodič by ji neměl ztrácet. Jiné téma je to u dvanácti- a víceletých dětí, které už vyloženě vyžadují svoje soukromí a zlobí se na svoje rodiče, když na ně chtějí dohlížet. V takových případech už je to individuální podle toho, jaké máte dítě.
Myslíte tím, jestli je dítě nějakým způsobem problematické?
Výzkumy ukazují už delší dobu, že když je dítě nějakým způsobem problematické v offline světě, třeba ve škole, tak má tendenci být problematické i online. Není to asi nic překvapivého. U dětí, které běžně nevyhledávají rizikové situace, není potřeba tolik kontroly jako u těch, kvůli kterým si vás volá ředitel školy. Jedna moje americká kolegyně, světoznámá vědkyně v této oblasti, má dvě děti, dospívajícího syna a dceru, a k oběma přistupovala z hlediska používání internetu úplně jinak. Dceři věřila, že nebude online dělat nic nepravého a nijak ji nekontrolovala, ale k synovi neměla důvěru a jeho online činnosti dlouho kontrolovala. Situace může být individuální i v rámci jedné rodiny.
Jaký je váš rodičovský přístup?
Mé dcery mají šest a osm let. Ani jedna ještě nemá svůj počítač nebo telefon. Starší dcera dostala tablet, ale ztratila nabíječku a já moc nepřispěl k tomu, aby ji našla. Výrazně je nepovzbuzuji k používání médií a k tomu, aby pro ně byly zdrojem neustálé zábavy. Samozřejmě jim někdy půjčím svůj telefon nebo si můžou jít na počítač zahrát nějaké svoje holčičí hry, třeba oblíkačky, to je takové oblékání panenek online. Obecně jsou ale v používání zatím spíše omezovány. Nejsem přítel toho, aby se děti v tomto věku nějak výrazněji bavily u technologií.
To jste mě v návaznosti na své předchozí výroky trošku překvapil.
Nejde o to, že bych jim to zakazoval. Chci, aby se naučily internet používat, ale děti v tomto věku neznají rozumnou míru a chci je podporovat i v jiných činnostech, které je rozvíjejí. Chci, aby se hýbaly venku a uměly i jiné věci, třeba hrát stolní hry, vymýšlet příběhy a podobně.
Co vás vlastně přivedlo k těmto tématům?
Než jsem se dostal k psychologii a sociologii, studoval jsem informatiku. Mnoho hodin jsme tehdy s kamarády trávili hraním prvních online her. To bylo ještě v době, kdy neexistoval World Wide Web, internet měl jen textovou podobu. Hráli jsme hlavně jednu MUD (Multi User Dungeon) hru založenou na tolkienovském světě, kde jsme každý měli svého hrdinu. Byl to asi první moment, kdy mě začal fascinovat online svět a to, jak do něj člověk sám sebe promítá a jak se ve virtuálním prostředí chová. Jeden spolužák měl tehdy dokonce svatbu s virtuální přítelkyní. Sám jsem tím byl hodně pohlcený. Když jsem nehrál, tak jsem o hře přemýšlel a pozoroval na sobě, co to s člověkem dělá.
Tehdy jste změnil své zaměření?
Dostudoval jsem informatiku a až pak se začal věnovat psychologii a sociologii. Později jsem se na fakultě informatiky dostal na doktorát na téma zkoumání chování lidí na internetu. Po čase jsem přestoupil na fakultu sociálních studií. Tam jsem téma rozvíjel a ono také samo s rozšiřováním internetu bobtnalo, přidávali se další lidé, získávali jsme granty, až vznikl dnešní mezinárodní a interdisciplinární tým IRTIS, který lidské chování v prostředí internetu zkoumá ze všech možných stran.
Co je pro vás teď hlavní výzva?
Jedna mi teď bohužel padla. I když jsme se dostali do druhého kola, nezískali jsme prestižní ERC grant. Chtěli jsme se věnovat tomu, jakým způsobem se u lidí v digitálním věku vytváří to, co je pro ně soukromé a co veřejné a jak se to vyvíjí v průběhu socializace od útlého dětství do adolescence. Jednoduše řečeno, na základě čeho si stanovujeme, že něco říkáme lidem osobně a něco dáváme na Facebook a něco neříkáme vůbec nebo jen někomu.
Nezískáním grantu téma úplně padá?
Je to téma na hraně poznání. Chtěli jsme hlavně s kolegy z mediálních studií a sociologie vytvořit novou interdisciplinární teorii socializace. Právě tato témata, u nichž člověk úplně neví, jak se věci mají, a jde do výzkumu s rizikem, kdy nemá jasnou představu, co vlastně zjistí, schéma ERC podporuje. Je to skutečně základní výzkum v tom pravém slova smyslu. Jako projekt do Grantové agentury ČR by to patrně vůbec podat nešlo.
Myslíte, že už se k tématu nevrátíte?
Věřím, že nějakým způsobem ano, ale poslední trend je tlak na aplikovaný výzkum. Nyní ve spolupráci s fakultou informatiky a právnickou fakultou pracujeme v rámci interního GAMU grantu na experimentech v chování uživatelů softwaru s cílem zajistit, aby se chovali bezpečněji, například v rámci učeben. Zjišťujeme mimo jiné jak na uživatele působí, když si přečte nějakou směrnici, zda jí rozumí a jak zajistit, aby se více choval v souladu s ní.
Spolupracujeme také s velkou mezinárodně působící firmou ESET. Dostáváme se při tom k zajímavým datům a má to i slušný komerční potenciál, jenže člověk v sobě pořád má toho vědce, který chce posouvat poznání. Při velkém tlaku na aplikovaný výzkum bohužel hrozí, že sklouzneme k tomu, že z nás bude jistým způsobem jen podpora výroby kvalitního softwaru.
Zmiňoval jste, že své děti vedete k tomu, aby pro ně internet nebyl hlavním zdrojem zábavy. Jak to máte vy?
Už od dětství hodně sportuji. Dodnes jezdím na kole do práce a účastním se orientačních závodů. Běhám taky na lyžích, hlavně dálkové závody. Zrovna teď jedeme s kolegou z našeho týmu IRTIS Kristianem Danebackem do Švédska na Vasův běh (rozhovor se odehrával na konci února, pozn. red.). Devadesát kilometrů klasickou technikou.
Jaký máte cíl? Vůbec to zvládnout?
Popravdě je to do značné míry společenská událost. Cílem je vidět, jak to tam lidi prožívají, zažít si tu atmosféru a ano, i ujet těch 90 km. Nicméně rád bych to zajel ne hůř než za jeden a půl času vítěze, což by mělo být tak prvních 1 500 lidí z 16 tisíc závodníků, kteří tam budou.
Sport a věda. Má to nějaké paralely?
Rozhodně. Ze sportu si toho člověk hodně odnese do celého života. Naučíte se nejen prohrávat, ale především mít vůli se postupně zlepšovat a udržet si svůj cíl. Vytrvalost je potřeba ve sportu i ve vědě. Vždyť i věda je dnes do značné míry soutěž. A někdy musí jít člověk vpřed, i když zrovna nevyhrává a forma ani podmínky nejsou nejlepší.
