Lenka Gulová z pedagogické fakulty neskrývá, že je překvapená z nálad v české společnosti vyvolaných imigrační vlnou. Vedoucí katedry sociální pedagogiky a kabinetu multikulturní výchovy měla totiž pocit, že za léta, která uplynula od revoluce, se pro vzdělávání k toleranci a pochopení jiných kultur udělalo už docela hodně. A připouští jisté selhání. „Zdá se, že jsme podcenili vzdělávání a přípravu pedagogů,“ říká Gulová a dodává, že i ona má určité obavy z náboženského radikalismu, ten jí ale nebrání v soucitu se strádajícími lidmi.
Z multikulturalismu se pro některé lidi stalo skoro sprosté slovo. Někteří říkají s odkazem na Francii nebo Velkou Británii, že selhal. S jakými pocity to sledujete?
S ne moc příjemnými. Multikulturalismus v principu říká, že vedle sebe mohou koexistovat nejrůznější skupiny lidí bez ohledu na svoje odlišnosti a že prolínání kultur může být přínosné. To je samozřejmě jistý ideál, i když historicky mnohokrát potvrzený, kterému se snažíme přiblížit. Pokud bych někde měla vidět selhání, tak asi spíš v naší práci. Ukazuje se totiž (a mě to dost překvapilo), že jsme národ poměrně xenofobní. Po všech těch letech diskuse a zavádění multikulturní výchovy do různých oblastí vzdělávání je zde stále velká míra předsudků.
Jakou podobu má dnes multikulturní výchova ve školách?
Měla by to být obecně výchova k přijetí odlišnosti. Ne ve smyslu, jak někdy zaznívá, pojďte všichni k nám a dělejte si zde, co chcete, ale ke schopnosti vyrovnávat se s jinakostí druhého člověka. Naučit se prostě vzájemně respektovat. A nemyslím tím nutně jen respektování toho, že je někdo černý a někdo bílý, ale i odlišností uvnitř většinové populace. Tyto skutečnosti by dnes měly být součástí školních vzdělávacích plánů a měly by prostupovat všechny předměty. Projevovat by se to mohlo také v různých multikulturních programech v nejrůznějších formátech, ale i v každodenní realitě školy, v každodenní komunikaci. Škola by měla být otevřená všem. Líbí se mi pro to spojení: kultura uznání.
Funguje to v praxi?
Našla by se jistě celá řada dobrých příkladů, ale občas je multikulturní výchova o tom, že dětem vysvětlíme, že v té a té kultuře to vypadá takhle a v téhle zase jinak, zatančíme si a uvaříme. Nejde se k podstatě věci, k hodnotám, k práci s odlišností člověka nebo skupiny.
Je to chyba učitelů nebo systému?
Nechci se rozhodně opírat do učitelů. Vím, že je to ve škole náročné a oni musí zejména vzdělávat. Jenže bez výchovného procesu to také nejde. Učitel nemůže být jen skvělý odborník, který se drží svého úzce vymezeného předmětu. Bohužel se s touto představou někdy setkávám i u nás na fakultě, že stačí připravit odborníky například na matematiku a s tím učitel ve škole obstojí. Ale od něho se čeká něco více, měl by mít přehled o spoustě témat, děti se učitele budou ptát na celou řadu věcí, na souvislosti, na hodnoty, budou chtít znát jeho názory a on musí být připravený jim odpovídat a vést je, umět jim poradit, řešit konflikty, pracovat s vlastními předsudky.
Vaše katedra má celou řadu zkušeností s prací s uprchlíky či migranty. Jak vnímáte současnou krizi?
Ten problém je velmi složitý a dovedu pochopit obavy některých zemí, kam směřují větší počty imigrantů. Nicméně proč jsou tak velké obavy v Česku, kde nás v dohledné době podle všeho čekají řádově stovky, maximálně tisíce žadatelů o azyl, mi není vůbec jasné. To číslo se samozřejmě ještě může zvyšovat, ale prozatím je směšně malé a vůbec neodpovídá té hysterii, kterou bohatě živí média. Měli bychom také mít aspoň minimální historickou paměť, vzpomenout si, co se tady odehrávalo za druhé světové války nebo v totalitě, a jak byla řada Čechů či jiných Evropanů ráda za pomoc jiných zemí. Vzpomeňme si na vraždění na Balkáně, které se odehrávalo v 90. letech. I my jsme v té době podávali pomocnou ruku. Teď se to ale odehrává někde jinde, možná příliš daleko na to, abychom to dokázali vnímat tak intenzivně. Ale je potřeba opakovat, že velká část těch, kteří sem míří, jsou zoufalí lidé, kteří často i s rodinami a s dětmi prchají před hrůzami války. S nimi přece musíme mít soucit.
Zdá se, že ty hlavní obavy plynou z toho, že jde často o muslimy...
Nechci to bagatelizovat, chápu určité obavy plynoucí z náboženství, které tady prakticky neznáme, ale řekla bych, že je to především strach z radikalismu a terorismu. Já jsem křesťanka, ale mám úplně stejný strach z radikalizovaného křesťana jako z muslima. Osobně mě na celé situaci nejvíc znepokojuje, že si s tou situací moc neví rady příslušné úřady. Přitom v těch rozhodovacích procesech se živí tolik lidí, kteří by měli být schopní jasně rozhodnout, jak se bude postupovat, kde jsou naše limity a co už je problematické. V klidu, racionálně a s hlubokou lidskostí. Místo toho je tu od prvních okamžiků panika a každodenní masáž o tom, jak se sem valí nějaké hordy problematických lidí. A do toho ještě populistická vyjádření politiků.
Nemůže být problém v tom, že česká populace není příliš zvyklá na soužití s menšinami?
Jistě je to do značné míry dědictví minulého režimu, že většina české populace není zvyklá na zrovna multikulturní prostředí. Na druhou stranu v totalitě nežijeme už čtvrt století, hranice se otevřely a spousta lidí cestuje do zahraničí. A i za totality jsme se „družili“ se státy mimo náš kulturní rámec, máme tu docela velkou a řekla bych, že i poměrně akceptovanou vietnamskou menšinu. Takže člověk by řekl, že Češi budou téma uprchlictví vnímat citlivěji.
Vedle toho je tu ale přetrvávající a velmi rozšířená nevraživost vůči Romům.
Což je podle mě další důsledek mediální masáže. Nejhorší věci o Romech často slyšíte od lidí, kteří s nimi nemají žádné reálné zkušenosti. To jsou jen další věci ukazující, jak je důležitá multikulturní výchova, inkluze a vůbec práce se školním prostředím tak, aby se tam cítil dobře každý, ať už je tlustý, tenký, černý, bílý, křesťan nebo muslim. A to nejen žáci, ale i učitelé.
Vedení univerzity nedávno vyzvalo akademickou obec k hledání způsobů, jak by univerzita mohla pomoci uprchlíkům. Připravuje vaše katedra něco?
Brzy nám začne jako už tradičně nultý ročník přípravy na vysokou školu, který je určený především pro migranty či obecně pro menšiny, zabýváme se i přípravou na střední školu a rozvíjíme aktivní doučování v sociálně znevýhodněných rodinách. Možná znovu otevřeme další podpůrné kurzy a budeme pokračovat v projektování. Ve středisku v Zastávce u Brna jsme v rámci projektů měli k dispozici místnost, kde naši studenti nabízeli dětem azylantů různé vzdělávací nebo volnočasové aktivity. Možná by ji mohla využívat i další univerzitní pracoviště. Pro ty lidi je ohromně důležité, aby měli šanci setkat se s někým zvenku, měli možnost se vzdělávat, získali práci a uvolnilo se v nich napětí (což platí oboustranně). Obecně pak tento přístup vedení univerzity hodně oceňuji, nejen ve vztahu k uprchlíkům, ale vůbec k lidem se specifickými potřebami. Líbí se mi, že v dnešní náladě projevuje odvahu přihlásit se k pomoci uprchlíkům. Beru to taky jako potvrzení toho, že jsme na katedře udělali v minulosti kus smysluplné práce, na kterou lze navazovat. Ovšem někteří kolegové na naši práci pohlíží s despektem.
Proč s despektem?
Akademické prostředí je zvláštní, objevuje se zde názor, že když máte srdce, tak nemůžete být vědec. Někteří kolegové se na nás dívají jako na naivní pravdoláskaře a říkají s určitým posměchem, že u nás převládá to srdce nad vědeckým bádáním. Je to k smíchu, bez analýzy bychom nemohli pracovat efektivně. A co se týká lásky, soucitu a milosrdenství, tak to by mělo být přítomné ve všech úrovních lidského života, i ve vědeckém prostředí.
Mluvila jste o školním prostředí a nutnosti s ním pracovat. Jak?
Jsme teď v česko-rakouském projektu „Škola, kde jsem člověkem“, a získali jsme díky tomu příležitost vidět několik zajímavých rakouských základních škol a mimo jiné jednu, kde se setkávalo několik náboženství a kultur. V té škole spolu zcela přirozeně fungovali nevěřící, křesťané, jak pravoslavní, tak katolíci nebo evangelíci, a také muslimové. Byl to samozřejmě výsledek několika desetiletí práce, ale velmi funkční. Věřím tomu, že když vyrostete na takové základní škole, nebude pro vás problém fungovat v podobném prostředí ani v pozdějším věku.
V Česku takové školy nejsou?
Řekla bych, že moc takových škol není, dobrým příkladem je základní škola v Deblíně nebo v Šaraticích. Teď mě ale mile překvapila jedna brněnská škola. Syn jedné naší muslimské studentky měl velmi špatné zkušenosti ze školy, kde se setkal s tvrdou šikanou kvůli svému náboženství. Přestoupil a v nové škole ho pan ředitel uvítal slovy: Buď tady tím, čím jsi. To je ohromná věc. Je to tak silná zpráva, že by měla být ve školách všudypřítomná. Když totiž škola k dětem takhle nepřistupuje, hrozí, že z nich vychová konformní lidi, kterým stačí vlézt do připravených škatulek. I proto bychom se i my na fakultě měli víc zamýšlet nad tím, koho pouštíme do praxe a čím ho vybavujeme.
Děkan fakulty Němec avizoval řadu změn týkajících se třeba systému praxí.
To je hodně pozitivní věc a jsem ráda, že v tom naše katedra hraje roli. Zřídili jsme totiž už před 14 lety program aktivního doučování v sociálně znevýhodněných rodinách, který byl původně jen nepovinným předmětem, ale od roku 2016 se stane součástí povinných praxí všech studentů pedagogické fakulty.
V čem to spočívá? Chodíte doučovat přímo do rodin?
Naši studenti začali doučovat ve škole a velmi brzy také v několika rodinách. Ukázalo se to jako efektivnější. Projekt se postupně rozrostl tak, že dnes už máme každý semestr stovky doučovaných dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Chodí za nimi studenti z celé univerzity, stačí se nám jen přihlásit a pak se domluví podmínky a celý rámec praxe.
Kde vlastně nacházejí uplatnění absolventi vaší katedry sociální pedagogiky. Pokud se nepletu, tak nic jako sociální pedagog v současnosti neexistuje.
Bohužel v katalogu profesí stále chybí a my se to snažíme řešit. Neznamená to ale, že by naši absolventi neměli uplatnění. Často působí jako vychovatelé nebo pedagogové volného času, ještě stále mohou také pracovat jako sociální pracovníci. Bohužel je tu silné lobby, aby sociálními pracovníky mohli být jen absolventi oborů sociální práce. Podle mého názoru je to krok zpět, protože po letech praxe se ukazuje, že naši absolventi jsou v některých sociálních službách velmi užiteční právě díky tomu, že v průběhu studia získali onen pedagogický rozměr.
Vaši studenti ale nově dokázali získat místa i v běžných školách. O co šlo?
V rámci jednoho projektu jsme měli aktivitu, jejímž cílem bylo prokázat užitečnost sociálního pedagoga ve školním prostředí, a úplně to překonalo naše očekávání. Většina škol se s našimi studenty po skončení projektu jen nerada loučila a na třech školách si ředitelé našli finanční zdroje, aby tam mohli pokračovat.
Čemu se tam věnovali?
Původně jsme mysleli, že půjde hlavně o volnočasové aktivity a aktivizační programy, ale ukázalo se, že jsou výborní v prevenci šikany, pomáhali řešit konflikty ve třídách, pracovali se sociálně znevýhodněnými žáky, s různými lekcemi vstupovali i do výukových nebo třídnických hodin, případně pracovali přímo s učiteli.
To zní jako psychicky dost náročná práce. Co vás samotnou k téhle profesi přivedlo?
Pracovala jsem původně jako učitelka a vychovatelka – a byly to nejlepší roky profesního života. Začala jsem se zajímat o vzdělávání pedagogů a shodou náhod jsem se pak dostala na pedagogickou fakultu k doktorskému studiu. Když jsem přemýšlela nad dizertací, chtěla jsem dělat něco spojeného s volnočasovými aktivitami a nakonec jsem skončila v nízkoprahovém zařízení pro romské děti Drom, který tehdy začínal a měl skvělou vizi. Napsali jsme si s kolegy malý projekt na kurz tehdy romského asistenta a tím to vše začalo.
Co vás na tom nejvíc baví?
Mám radost z povedené výuky nebo z nadšení studentů, kteří přicházejí s vlastními projekty. A pak z velkých věcí, jako bylo třeba vybudování sociálně pedagogického centra v Angole, na kterém spolupracovalo přes 24 studentů. Pedagogická práce vůbec přináší silné zážitky, ale může vás také ničit. Sama jsem před pár lety zažila syndrom vyhoření a nemile mě překvapilo, že jsem objevila svoje mantinely.
Jak jste se s tím vypořádala?
Zvažovala jsem, že odejdu z fakulty, ale držela jsem se rodiny, přátel, začala chodit více do přírody, bojovala jsem s tím. Čas ukáže, jestli úspěšně.
