Schimmel: Tváří tvář vesmíru musíme věřit v Boha

Profesor Schimmel vyvinul s kolegy v Karlsruhe nejmenší tranzistor na světě fungující jako obyčejný přepínač. Dva mikroskopické kousky kovu s mezerou o průměru jednoho atomu, které lze spojit vložením jednoho atomu stříbra a tím například rozsvítit světlo.

Otázka, kterou si nyní pokládá, však zní: Odkud se vzaly tyto atomy stříbra, které můžeme takto prakticky využít?

Od této úvahy se profesor Thomas Schimmel odrazil na své říjnové přednášce na Přírodovědecké fakutě MU. Schimmel je uznávaným odborníkem v oblasti nanotechnologií, jeho vystoupení však směřovalo spíše k tématu kosmologie a existenci Boha.

O atomech stříbra víme, že jsou pozůstatkem termodynamické činnosti vesmíru, díky níž vznikla i naše planeta a my. Schimmel se nicméně ptá dál: Odkud se vzaly tyto zákony termodynamiky a obecně veškeré zákony přírody, které známe? „Vše, co známe, vysvětlujeme pomocí přírodních zákonů, nedokážeme ale vysvětlit jejich původ. Ani fyzika to nedokáže. Ale položit si otázku, odkud jsou, stojí za to,“ říká Schimmel.

Před několika desítkami let by vědci řekli, že vesmír je něco, co tu bylo vždy, něco, co je nekonečné a věčné. V roce 1965 bylo ale díky výdobytkům techniky objeveno tzv. reliktní světlo, které je odlišné od současného fyzikálního chápání světla, a je pravděpodobné, že vzniklo daleko dříve, a to nejspíše již v počátcích našeho vesmíru. S jeho objevením pak přišla myšlenka toho, co dnes označujeme jako velký třesk. Znovu se ale můžeme ptát, co způsobilo tento prvopočátek všeho.

Podle Schimmela nejsou zákony, které známe a postupně objevujeme, z našeho vesmíru. Byly do něj přidány odněkud odjinud. Schimmel tak poukazuje na nedostatky vlastního oboru, když říká, že „my fyzikové jsme velice pokorní, protože nic nevymýšlíme. Stojíme jen tak za postranní čarou, díváme se, co se ve světě děje, popisujeme, experimentujeme, ale nejsme tvůrci těchto zákonů.“

Můžeme tak podle něj jen spekulovat o tom, zda sem tyto zákony byly přidány Bohem či někým jiným, v každém ohledu se jedná o fascinující zjištění. Tuto fascinaci sdíleli i tři nejvýznamnější fyzikové 20. století - Planck, Heisenberg i Einstein. Všichni se shodli na tom, že věda a víra nejsou v rozporu, ale doplňují jedna druhou, je to jako malíř a jeho obraz. Bůh je pro lidi často symbolem něčeho nevysvětlitelného, je tím, co tvoří množinu věcí, kterou rozvojem vědy více a více zmenšujeme. Faktem ale je, že nikdy nezmizí úplně. Podle Schimmela je nicméně třeba si uvědomit, že Bůh je i za věcmi, jimž rozumíme.

Jakkoliv zní tato tvrzení odvážně, vědec je podpírá vědeckou argumentací. V celém vesmíru funguje určité množství fyzikálních konstant, jako je gravitace, rychlost světla ve vakuu, Planckova konstanta atd. Tyto konstanty jsou stálé a neměnné již od prapočátku vesmíru, tvoří systém, ve kterém by změna jedné vyvolala změnu všech ostatních. Pravdou je, že by se vychýlení během milisekund vrátilo zpět do normálu, ovšem zároveň můžeme říct i to, že během těchto pár milisekund by zanikl veškerý existující život. Je až neuvěřitelné, že nastavení vesmírných konstant je právě tak přesné, aby umožňovalo existenci života lidí i přírody kolem nás.

Profesor Schimmel ilustruje tuto pravděpodobnost tvrzením dalšího významného fyzika Paula Davise, který říká, že vyladění konstant přesně do té míry, v jaké je známe a díky nimž žijeme, je asi tak pravděpodobné, jako trefit se kulkou vystřelenou z druhého konce vesmíru do terče o průměru jeden centimetr. Podle vědce je poměrně těžké připustit si, že je to jen náhoda. Snadné není ale ani přijmout skutečnost, že by do vesmíru mohlo něco zasáhnout jen kvůli tomu, abychom mohli žít.

Věda sama o sobě nás činí menšími. Dříve si lidé mysleli, že Země je středobodem vesmíru a Slunce jeho malou oběžnicí, podobně jako je tomu u Měsíce. S postupem poznání se zjistilo, že je Slunce ve skutečnosti mnohem větší a že neobíhá kolem Země, ale je tomu právě naopak. Čím více se přibližujeme dnešní době, tím menším se člověk oproti vesmíru stává. Dnes již víme, že naše sluneční soustava je součástí galaxie Mléčné dráhy, která obsahuje asi 100 miliard hvězd, přičemž galaxií je ve vesmíru ještě daleko větší číslo.

„Vesmír je chladný v obou významech tohoto slova, je mu jedno, zda budeme žít nebo zemřeme, nezáleží mu na nás. Jeho tvůrci ale podle všeho ano,“ snaží se Schimmel tlumit tuto depresivní představu.

Na závěr své přednášky profesor pouští obrazy galaxií a ptá se, odkud se všechny vzaly. Jsou obrovské, krásné a vzdálené, ale pokud za nimi a celým vesmírem někdo stojí, zcela jistě jej nemůžeme změřit tak, jak nám říká naše tradiční věda. Díky ní ale můžeme spatřovat stín, který tento tvůrce vrhá na zeď vesmíru prostřednictvím jeho krás. Je ale možné spatřovat něco více než stín? Věda nám tady, podle profesora, nepomůže, protože i kdybychom vyslali nějaký vzkaz bohu, který by dokázal letět rychlostí světla, teprve za tisíc lidských životů by se dostal na konec naší galaxie. Musíme si uvědomit, že se v tomto bodě nacházíme na konci vědy, na konci toho, co dokážeme pochopit a prožít.

Jako východisko či možnost nahlédnutí i za hranice tohoto stínu tedy Schimmel nabízí víru a navazuje na myšlenku tvůrce, kterému na nás záleží. Podle Bible se my sami bohy stát nemůžeme a ani nemusíme, tento tvůrce či Bůh totiž sestupuje k nám v podobě Ježíše Krista. A Kristus nám krom útěchy přináší i myšlenky a hodnotová stanoviska jako je láska nebo pokora, jež jsou praktické pro všechny, nejen pro věřící, ale i pro ateisty. Není podle něj tedy důvod je nepřijmout za své.

„Fyzika je zajímavá, ale není smyslem života. I život každého člověka je něco, co Bůh drží v rukách. Nemůžeme jej sice dokázat, ale můžeme tento experiment víry alespoň zkusit,“ zakončuje Schimmel svou přednášku.

Masarykova univerzita | Masaryk university