Umění má celou řadu podob. Kupříkladu světově známá britská bioartistka Anna Dumitriu svá díla vytváří z bakterií a jiných mikroskopických struktur. I když se věnuje umění téměř výhradně, nezapře v sobě kousek vědce. S kolegou Alexem Mayem přednášela o své práci – bioartu – koncem listopadu na Masarykově univerzitě v rámci nového cyklu Mendel 2.0.
Co obnáší bioart ve vašem podání?
Vytvářím svá díla z živých materiálů, hlavně z bakterií. Někdy si pomáhám biotechnologiemi a snažím se objevovat, jak na nás věda působí nebo jaké jsou její kulturní souvislosti.
Jak takové dílo vzniká?
Komplikovaně. Ze získaného vzorku si vyberu jednu z kolonií bakterií. S pomocí přístrojů se ujistím, že je to ten správný druh bakterie, který chci. Nechám kolonii trochu vyrůst a následně z ní extrahuji DNA. Je to dlouhý proces, asi 24 hodin nepřetržité práce. Získané DNA musím ještě dále dělit, což děláme hlavně pomocí centrifugy. Dalším krokem je vyčištění DNA, které je potřeba udělat opravdu důkladně. K tomu používáme magnetické metody. Než vložím vzorek do dalšího přístroje, musím se ujistit, že je v něm správný počet fragmentů – tedy ani málo ani moc. Použití tohoto přístroje totiž stojí 2000 liber, musí tedy být úspěšné.
Jak z toho nakonec vznikne něco, co lze považovat za umělecké dílo?
V jedné z posledních fází používáme speciální laser, který zachytí obraz molekul DNA. Z toho máme k dispozici velké množství dat, které potom zpracováváme dalším softwarem. Do výsledného obrazu jednotlivé genomy skládáme jako puzzle. Nemáme ale žádný vzorový obrázek a k vhodnému sestavení musíme používat počítačové algoritmy.
Vystudovala jste umění. Kde jste se naučila těmto vědeckým postupům?
Jak získávat DNA, jak z nich vytvářet sekvence, jak z dat rekonstruovat genomy – to vše jsem se musela naučit od skutečných vědců.
Cítíte se být více umělkyně, nebo vědkyně?
Jsem umělkyně, vědkyně ne. Mám vzdělání v oboru výtvarného umění a hlavně nedělám žádné vědecké objevy. Mou prací je jen objevovat a popisovat, o co ve vědě jde. Ráda vyprávím, jaké jsou kulturní kontexty vědy, jaké je její místo ve společnosti, jaké jsou její argumenty a podobně. To mě fascinuje. Spousta lidí třeba neví, o co běží v nových vědeckých technologiích. Já se jim to snažím zprostředkovat. Chci lidem vyprávět příběh o těchto věcech a dát jim možnost o nich kriticky přemýšlet. Mají často fantastické představy o tom, jak některé věci fungují nebo co znamenají. Ty většinou vycházejí z filmů. Skutečnost je ale jiná. Bourám tedy bariéry mezi vědci a obyčejným publikem.
Je tedy cílem provokovat společenskou diskuzi?
Může to být jeden z cílů umělce, ale já nemám ráda kategorizování. Stejně tak může být cílem vyjadřování emocionální zkušenosti nebo snaha šokovat publikum. Záleží na konkrétním umělci a hlavně úhlu pohledu.
Váš poslední projekt se jmenoval Sequence a použila jste v něm bakterie Staphylococus aureus z vlastního těla. Jak ten nápad vznikl?
Je to běžná bakterie, jejím přenašečem je každý třetí člověk a žije v nás, aniž bychom to vůbec věděli. Je velice odolná vůči antibiotikům, proto se také občas dostane do rány nebo po operaci do jizvy a způsobuje infekci. Žije v lidech normálně a nezpůsobuje potíže, jen za určitých okolností, a my zatím nevíme přesně za jakých, se spustí a stane se z ní patogen. Pak způsobuje masivní infekci a třeba i smrt. Vybrali jsme si ji tedy pro její přirozenost.
Jednou jste prohlásila, že umění je pro vás způsob zkoumání světa. Jak jste to myslela?
Svět můžete zkoumat prostřednictvím mnoha vědeckých metod a disciplín. Když si vyberete jednu z nich, má to vždy své hranice. V umění mám pocit, že tyto hranice dokážu překračovat. Setkávám se třeba s lidmi, o kterých bych si nikdy nemyslela, že se s nimi někdy potkám a dostanu se na opravdu zvláštní místa. Nedávno jsem si třeba uvědomila, jak moc se liší přístup Američanů a Evropanů ke genetickým modifikacím, když jsem byla na univerzitě v Kalifornii.
Má bioart jasně stanovené etické hranice?
Často ta přesná hranice neexistuje, protože se ještě nikdo na danou konkrétní otázku nezeptal. Jsou to tedy umělci sami, kteří někdy musejí limity nastavovat. V tomto smyslu se vyvolávání společenské diskuze daří. Jinde ale hranice jsou a to často i zákonné. Já pracuji často s DNA a práce s ní je právně ošetřena. Existuje riziko, že by bakterie mohly uniknout do prostředí a já tak musím přesně vědět, jak s nimi zacházet.
Dostáváte se někdy na hranici zákonných limitů?
Naštěstí ne, ale musím na to dávat pozor. Třeba při transportu živého materiálu existují přísná pravidla, která jsou navíc v každé zemi trochu jiná, což mi mírně komplikuje život. Zákony většinou v každé zemi pokrývají experimenty s genetickými modifikacemi, tím se ale já nezabývám.
