Čeští historici umění odhalují světu poklady Gruzie a Arménie

Podívat se na středověké umění do Itálie už jezdí i laikové. Ale cestovat za ním do Gruzie a Arménie? To ještě úplně nedělají ani lidé, kteří se na historii umění specializují. Že je to ohromná škoda, se snaží ukázat experti v čele s Ivanem Folettim a Erikem Thunø, kteří jsou editory speciálního čísla časopisu Convivium, jež celému odbornému světu prezentuje, proč jsou právě památky Kavkazu tak jedinečné.

Foletti je vedoucím Centra raně středověkých studií na Filozofické fakultě MU, Thunø působí na Katedře dějin umění Univerzity Rutgers v New Jersey. Dohromady je dalo zaujetí dosud málo probádaným regionem, který má ale pro obor ohromný potenciál. „Před několika lety jsme na Kavkaz jeli na první dvě exkurze. V historiografii je to periferní zóna, píše se o ní jen málo. Oblast byla ale dříve velmi důležitým centrem a tomu odpovídají i památky, které tam lze vidět,“ uvedl Foletti.

Oblast dnešní Gruzie nebo Arménie v minulosti skutečně ovládalo několik impérií. Nejdříve byla součástí Turecka, pak patřila Rusům a stala se také součástí Sovětského svazu. A právě ruská přítomnost podle Folettiho může za to, že bylo území a jeho památky označováno za bezvýznamné.

„Rusové měli od devatenáctého století z politických důvodů potřebu označovat Kavkaz za periferii,“ říká vědec. Dalším důvodem, proč se o zmíněná místa začínají západní vědci víc zajímat až teď, je fakt, že současný člověk má stále tendence vnímat Zemi optikou studené války a ta v těchto místech zajímavý zážitek neslibuje. Přitom je to ale naopak.

„Například v Gruzii se zachovalo to, co nepřežilo v Konstantinopoli (dnešní Istanbul), protože byla několikrát dobyta. Gruzie byla pod nadvládou různých království a chánů, proto nebyla nikdy vyloženě drancována a lze tam najít neuvěřitelné zlatnické památky nebo ohromné množství deskových maleb. Zkrátka všechno to, co se jinde nedochovalo, tady od osmého století je,“ pochvaluje si Foletti, jenž vyzdvihuje také Arménii, a to za snad nejúžasnější dochovanou křesťanskou architekturu.

Mezi badateli se vžilo dělení památek podle dvou hlavních modelů, římského a konstantinopolského. V těchto velkých centrech je ale situace velmi specifická: v Římě byly v průběhu staletí skoro všechny stavby několikrát radikálně přepracovávány. Příkladem je římská bazilika Santa Maria Maggiore, která má sice zdi z pátého století, ale zvenku je obalená stavbou z 18. století a vnitřní dekorace pocházejí z nejrůznějších období.

V Konstaninopoli naopak přežilo z původní architektury jen velmi málo. Většina padla v roce 1453 po dobytí města Turky, a tak jsou poznatky o ní často jen výsledkem archeologické práce.

Na Kavkazu se naopak díky kontinuálnímu osídlení a relativní politické nezávislosti uchovaly památky v jedinečné podobě. „Lehce se vám tam stane, že přijdete před kostel, který má až na kopuli všechny stěny pocházející ze sedmého století. Navíc se jedná o velmi specifická stavební řešení, se kterými se nesetkáváme ve výše zmiňovaných centrech, a je tedy důkazem mnohem bohatší stavebnické tradice v křesťanském Středomoří. Tamější architektura navíc ojediněle pracuje s krajinou, takže se člověku naskytne pohled na černý kostel mezi červenými skalami,“ říká Foletti.

Přibližuje tak Foletti to, co si mohou ve více než 200stránkové podobě přečíst čtenáři speciálního vydání časopisu Convivium s názvem The Medieval South Caucasus: Artistic Cultures of Albania, Armenia and Georgia. Na jeho vytvoření se mimo dvou zmíněných editorů podílelo ještě dalších deset světových specialistů na kavkazskou oblast.

Masarykova univerzita | Masaryk university