Za posledních 25 let se jihomoravská metropole proměnila k nepoznání. Z někdejšího střediska textilního a strojírenského průmyslu se během poměrně krátké doby stalo místo, kde se daří inovacím a start-upům, kam se stahují světové IT firmy a kde se rozvíjí výzkum, který snese mezinárodní srovnání. Sledování těchto trendů se mimo jiné věnuje Vladimír Žítek z Katedry regionální ekonomie a správy Ekonomicko-správní fakulty MU.
Jestli bude šťastný příběh pokračovat, podle něj závisí hlavně na dvou věcech. Na dořešení dopravní infrastruktury a zajištění většího přísunu soukromých peněz do výzkumu a inovací.
V českém veřejném prostoru jsou vidět sílící nálady vymezující se vůči Evropské unii. Jak vy jako člověk, který vidí do rozvoje regionů v souvislosti s evropskými dotacemi, hodnotíte přínosy našeho dosavadního členství?
Rád bych zdůraznil, že se na členství není možné dívat jen optikou peněz. Ostatně tam je přínos neoddiskutovatelný. Jsme čistí příjemci, to je fakt. Získáváme prostředky na věci, které bychom sami neufinancovali nebo bychom je museli financovat na úkor něčeho jiného. Přímo sem přišly stovky miliard a nepřímo ještě daleko více. Evropská unie je ale především komplex politik, které na nás více či méně dopadají, a když někdo kritizuje EU a některé věci s ní spojené, často si neuvědomuje, že nebýt EU, nebyla by tu spousta dalších věcí, které už bereme jako samozřejmé.
To je ale asi přirozené, že člověk pro to špatné přestává vidět to dobré.
Bohužel tady podle mého názoru selhávají jednak média, která vyhledávají spíš konfliktní témata, a také veřejnost vidí spíše to negativní než to pozitivní. A svou roli sehráli zejména v minulosti i politici, kteří měli tendenci spoustu věcí na EU svádět. Přitom se dnes ukazuje, že v řadě případů jdou naše zákonné úpravy nad rámec toho, co se po nás chce. Zároveň vám málokdo řekne takové věci, jakože díky EU je levný roaming a že bude letos možná zrušený už úplně. Že tu máme ochranu spotřebitele, díky které můžete nakupovat na internetu a do 14 dnů vše vrátit. Že díky volnému obchodu a sjednoceným pravidlům mohou podnikatelé se svými produkty a službami daleko snadněji překračovat hranice zemí. Že všichni můžeme volně cestovat a pracovat. A tak dále. Za tím vším jsou ony „nenáviděné“ evropské směrnice a nařízení.
Jak byste zhodnotil dosavadní využití evropských dotací pro rozvoj Česka?
Globálně to zhodnotit za celou Českou republiku je obtížné. Někde se to povedlo hodně, někde se to určitě dalo zvládnout lépe a rozhodně najdete i vyložené neúspěchy. To je asi celkem přirozené. Vždycky je na počátku politické rozhodnutí o tom, jak se budou prostředky rozdělovat, a dle mého názoru byla řada programů nastavená dobře a peníze se rozdělily efektivně. Některé příležitosti jsme nevyužili, protože třeba nebyla politická vůle, nebyly vyjasněné majetkové poměry nebo neexistoval územní plán, a tak se peníze použily na něco jiného. Není ale ještě všem dnům konec.
Jak je to z pohledu Jihomoravského kraje?
Tady se povedla velká spousta věcí, ale vidíme přetrvávající infrastrukturní problémy. Máme špatné dopravní spojení s Prahou – dálnice D1 není časově zrovna spolehlivá spojnice – a máme velmi špatné spojení s Vídní. Zrovna tam je vidět bezprostřední dopad rozhodnutí politické reprezentace nejmarkantněji, na úrovni kraje došlo k podcenění celé situace v tom smyslu, že jsme donedávna neměli územní plán.
Roky se s námi také táhne téma brněnského hlavního nádraží a neschopnost politické reprezentace situaci vyřešit. Brzdí nás, že se zaobíráme variantou ve stávající poloze, která nám neumožňuje zapojit se plnohodnotně a efektivně do transevropských sítí. A pak je tu ještě téma letiště, které má sice všechny parametry běžného mezinárodního letiště v regionálním centru, ale téměř nic odsud nelétá. Máme tady linku do Londýna, která je dnes už ale úplně všude, a k tomu pár zanedbatelných spojení. Potenciál je určitě větší.
Proč je tento typ infrastruktury v době internetu vlastně tak důležitý?
Primární je to, aby zaměstnanci firem, které tu mají svá sídla nebo pobočky, mohli být v rychlém kontaktu s globální ekonomikou. Doba je hrozně rychlá a jedna věc je elektronická infrastruktura, která je tu na hodně vysoké úrovni, a druhá, že se pořád ještě potřebujeme přesouvat z místa na místo a čím rychleji to lidem a firmám umožníme, tím lépe. Z tohoto pohledu je funkční letiště, případně rychlé napojení na letiště ve Vídni nebo v Praze, naprosto zásadní.
Jihomoravský kraj se za poslední čtvrtstoletí naprosto zásadně proměnil. Zhodnotil byste to jako šťastný příběh?
Často děláme analýzy, které porovnávají kraje z nejrůznějších úhlů pohledu, v poslední době se přitom nejvíc zaměřujeme na inovace a faktory, které ovlivňují jejich rozšiřování, a jižní Morava z toho vychází opravdu dobře. Navíc se pořád výrazně zlepšuje. Je potřeba k tomu ale dodat, že v kraji existují dva světy: Brno a ten zbytek. Jihomoravská metropole je přirozeným centrem, tahounem celé zdejší ekonomiky – počet pracovních míst tu výrazně převyšuje počet ekonomicky aktivních obyvatel. Tady se jednoznačně jedná o šťastný příběh. Ze situace, kdy tu byly textilní továrny a strojírenský průmysl, jsme se dostali do stavu, kdy je to spíše středisko počítačových firem. V dnešní ekonomice je to velmi významný segment a zřejmě bude čím dál důležitější. Navíc se tady daří různým start-upům a inovátorům. Politická podpora kraje i města tomu ostatně dlouhodobě nahrává. Se zbytkem kraje je to ale trochu problematičtější. Je otázkou, do jaké míry lidem vyhovuje, že jižní Moravu můžeme s jistou nadsázkou popsat jako místo, kde se příjemně žije a jezdí se odtamtud pracovat do Brna.
Co se tady v minulosti tak zásadního stalo, že to umožnilo takovou transformaci? Dá se označit nějaký konkrétní moment?
Nedá. Těch faktorů je vždy více. Jsou ekonomické, politické i sociální. Brno mělo zkrátka řadu předpokladů. Jednak je to znalostní infrastruktura, tradice vysokých škol a výzkumu a tedy i vysoký podíl kvalifikovaných lidí. Pak také politická reprezentace, která včas pochopila, že je potřeba tento směr podpořit. A svou roli sehrálo i jisté nadšení pro změnu. Jako důležitý moment je dobré zmínit vznik Jihomoravského inovačního centra, což byl politický krok, do kterého se zapojila celá řada významných hráčů. Centrum pak realizovalo spoustu aktivit, které stimulovaly rozvoj, a to často o krok nebo dva dřív než ostatní kraje nebo než je implementovala národní politika. Jako poslední faktor bych ještě zmínil štěstí. A to přeje připraveným.
V českém kontextu je jistá dravost Jihomoravského kraje zřejmá, obstojí ale i při mezinárodním srovnání?
Tady je potřeba asi trochu mírnit vášně. Záleží totiž na úhlu pohledu. Posun v regionálním HDP je průkazný a značný, to ale není nic, co by kraj stavělo do vyloženě unikátní pozice. Pak je tu ukazatel výdajů na výzkum a vývoj měřený jako procento z HDP a tam už je to zajímavější, protože ten se momentálně pohybuje kolem čtyř procent, a řadí tak Jihomoravský kraj k tomu nejlepšímu v Evropě. To je přesně ta úroveň, která je považována za ideální a dosahují jí regiony ve Finsku nebo Švédsku, které patří mezi inovační lídry. Důležité je však říct jedno velké ale. Momentálně to táhneme přes kohezní politiku Evropské unie, tedy přes evropské strukturální fondy a výdaje alokované v rámci operačních programů, a je velká otázka, jak to budeme schopní dlouhodobě udržet.
A máte na tu otázku odpověď?
Asi to není otázka pro mě. Cílem dotací je obrazně řečeno roztočit kola, aby pak už běžela dál sama. Věřím, že se to do určité míry podařilo nebo ještě daří. Z pohledu univerzity, jejíž součástí je Ceitec, který se velkou měrou podílí na těchto pozitivních číslech, je zásadní, abychom dokázali získat další zdroje financování výzkumu a vývoje, a to ideálně soukromé skrze transfer technologií, případně ze zahraničí, díky začlenění našich výzkumných týmů do mezinárodních sítí. Osobně bych důraz dal hlavně na ty soukromé peníze, protože právě ty Jihomoravskému kraji v portfoliu chybí nejvíc. Pro univerzitní regiony je to sice typické, ale o to větší je tu prostor pro zlepšení. Bylo by obecně potřeba, aby tu soukromé firmy víc posilovaly svoje výzkumné kapacity.
Co by se tedy v nejbližších letech mělo na jižní Moravě stát, aby onen šťastný příběh dál pokračoval?
Pokud se vyřeší nádraží a napojení na Vídeň, může to být další velký impulz pro rozvoj. Jsou tady ale i další směry, které stojí za to vzít v úvahu. Třeba směrem na Bratislavu, která je jakousi štikou východní Evropy. Měli bychom uvažovat, jak více využít, vedle Prahy a Vídně, blízkost dalšího hlavního města. Mimochodem Slovensko na rozdíl od Česka nevykazuje konvergenci regionů. Bratislava se zbytku země ještě více vzdaluje.
Orientace na Slovensko je tu už ale docela přítomná, stačí se podívat na brněnské nebo šířeji moravské vysoké školy, kolik na nich studuje Slováků.
A Slovensko jako země to docela těžce nese, že u nás studuje jejich mladá generace. Masarykova univerzita i další moravské školy z toho poměrně značně profitují.
Čím to podle vás je?
Svou roli rozhodně sehrává kombinace blízkosti, prestiže a finanční dostupnosti, ze které prostě Brno nebo Olomouc vychází líp než Bratislava. Problém ale nekončí u toho, že by tu Slováci jen studovali, to by samo o sobě Slovensku nemuselo tolik vadit, jenže řada z nich se po vystudování už nevrací domů, ale zůstává tady, případně míří ještě dál na Západ.
Vraťme se ještě k infrastruktuře kraje. Vyřešení těchto otázek je tedy úkol pro politiky?
Jednoznačně. Na městě Brně politici pořád s nádražím spekulovali, co jim víc ublíží, až stejně jejich vláda skončila, nejdřív ODS, pak ČSSD. Vždycky je snadné to svalovat na občany, že oni něco, ale od toho politici jsou a dostávají k tomu mandát ve volbách, aby to za nás vyřešili, aby vybrali nějakou alternativu a tu realizovali. V případě dálnice na Vídeň je to takový zvláštní příběh, příklad jakési liknavosti, kdy existují desítky studií a chybí vlastně jen politické rozhodnutí. Samozřejmě to je nepříjemné v tom smyslu, že si někoho znepřátelíte třeba na úrovni dotčené obce nebo že budete muset řešit komplikace spojené s výkupem pozemků. Každopádně nějak rozhodnout by to politici měli. Je to extrémně hloupé i ve vztahu k Rakousku, které také má zájem o spojení. Když jedete na Vídeň, uvidíte po cestě všechny ty stovky nákladních aut a bagrů, které pracují na tom, aby dálnici na českou hranici dokončily. A my to ještě nemáme pořádně vyřešené ani na papíře. To vyvolává silný dojem neserióznosti.
Rozdělování dotací bylo od začátku nastaveno tak, aby evropské peníze zamířily spíše do krajů než do Prahy, s cílem stírat rozdíly. Hodnotíte to pozitivně?
Myslím, že to bylo nastaveno správně, a přikláněl bych se k tomu, aby to tak bylo i nadále. Jak už jsem řekl, cílem je roztočit kola, nastartovat rozvoj a to není potřeba dělat tam, kde ekonomika běží. Kromě toho podporovat vyspělé regiony je problematické i politicky.
Co argument, že pak podpora míří někam, kde se věci vlastně dělají na zelené louce, místo aby se stimulovalo něco, co má větší šanci se dál posunout.
Realizovali jsme na toto téma výzkum publikovaný v časopise Politická ekonomie, kde jsme se snažili v České republice prokázat existenci tzv. inovačního paradoxu, a do značné míry se nám to povedlo. Tento paradox zjednodušeně říká, že prostředky na podporu inovací stejně nakonec dostanou ti, kteří mají nejlepší předpoklady tyto inovace realizovat. Přeloženo do našeho kontextu: I když jsme vyjmuli Prahu, tak v rámci námi zkoumaných operačních programů VaVpI a OPPI, tedy těch proinovačně zaměřených, dotace stejně zamířily do těch vyspělejších regionů, jako je třeba Jihomoravský kraj. Programy byly v tomto smyslu nastaveny dobře a peníze minimálně v těchto případech zamířily tam, kde už existoval nějaký rozumný výchozí bod a znalostní infrastruktura na to byla nachystaná. A vrátím-li se k té Praze, tak i ona hledala a často našla způsoby, jak si na tyto prostředky také sáhnout.
Podařilo se v Česku dosáhnout onoho sbližování krajů?
Myslím, že poměrně dobře. Největší posun v hodnocení kromě Jihomoravského kraje zaznamenal ještě Moravskoslezský a v rámci hodnocení změny pro někoho možná překvapivě vyšel dobře třeba i Ústecký kraj.
Takže se nůžky mezi kraji a Prahou nerozevřely?
Vždycky říkáme, že nejde o to, aby se nůžky nerozevíraly, ale aby se nerozevíraly moc velkým tempem. K tomu je potřeba dodat, že cílem kohezní politiky není, aby se dobří zbrzdili, ale aby ti ostatní trošku zrychlili. A to se v Česku stalo. David Povolný
