Rektorová: Hledáme, jak nemoci mozku souvisí s rodným jazykem

Irena Rektorová patří k předním českým neurologům, kteří se zabývají onemocněními spojenými s degenerací mozku, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova nemoc. V březnu se svým týmem z Ceitecu MU navíc spustila jako hlavní koordinátor mezinárodní projekt, jenž je mezi nejlepšími tuzemskými projekty v prestižním programu Horizon 2020 a je unikátní i svým zaměřením.

Vědci se v něm budou věnovat činnosti mozku v souvislosti se čtením, psaním, řečí a zpracováním zrakových signálů v různých kulturách. Za grantový úspěch v květnu dostala cenu rektora.

V čemu projekt CoBeN spočívá?
Jde o výzkum z oblasti behaviorální neurologie. Hlavní část spočívá v tom, že budeme sledovat pacienty s různými fázemi Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci, lidi po mrtvici, ale i zdravé dobrovolníky při čtení a psaní, porozumění řeči a zpracování zrakových informací. A co je unikum, budeme pozorovat a porovnávat tyto skupiny lidí s různým mateřským jazykem – s angličtinou, češtinou a maďarštinou.

Takže laicky řečeno, budete se dívat, co se děje v mozku při těchto činnostech?
Jednak půjde o vyšetření vyšších kognitivních funkcí a jednak vyšetření mozku v magnetické rezonanci. Takže v zásadě ano, podíváme se na funkční i strukturální propojení různých struktur mozku, které jsou důležité pro jazyk a řeč a kognitivní funkce.

Proč vás to zajímá?
Obecným cílem naší výzkumné skupiny v Ceitecu je hledat takzvané markery, jakési ukazatele a časné prediktory nástupu neurodegenerativních onemocnění. Cílem je totiž zachytit nemoci včas, než se plně rozvinou. Když je dokážeme včas diagnostikovat, dá se hypoteticky nasadit cílená terapie, která se doslova ušije na míru. Může být jak farmakologická, tak i logopedická, může jít o kognitivní trénink, případně takzvané neinvazivní mozkové stimulace.

V čem spočívají?
Takzvaná repetitivní transkraniální magnetická stimulace mozku spočívá v tom, že měnlivým pulzním magnetickým polem stimulujeme s pomocí cívky některé oblasti mozku. Díky tomu, že jsou propojeny v rámci neuronálních sítí organizovaných podle úkolů, tak nestimulujeme pouze jednu oblast, ale právě celou síť. Víme, že magnetické pole se mění na elektrické, takže skutečně dokážeme posílit funkční propojení jednotlivých oblastí mozku. Ve výzkumu se chceme více podívat, co se při které stimulaci děje, a najít optimální místo pro stimulaci. Může se z toho pak stát běžná a cílená rehabilitační technika, která bude společně s dalším tréninkem součástí léčby.

Co si slibujete od toho, že budete sledovat lidi z různých jazykových prostředí?
Čtení a psaní v různých jazycích je jiné. V češtině podobně jako v maďarštině víceméně čteme text tak, jak je napsaný. Máme složitější gramatiku než angličtina, ale reading a spelling je pro ně něco úplně jiného. Domníváme se proto, že kognitivní funkce v mozku fungují pro mluvčí různých jazyků trošku jinak, a tím pádem i některá onemocnění a zejména mrtvice odehrávající se ve stejném místě mozku, nemusí mít stejný efekt na člověka, který mluví anglicky a který mluví česky nebo maďarsky. Tím pádem i následná logopedická intervence nebo neinvazivní stimulace by měla být různá.

Takže by léčba v těchto případech měla být kulturně podmíněná?
Zřejmě ano. Musí nám to potvrdit výzkum.

Jak se vám podařilo projekt z programu Horizon 2020 získat?
Přišli jsme s poměrně originálním nápadem a řešíme ho v mezinárodním kontextu, to asi rozhodlo. Vycházíme z našeho výzkumného záměru a stávající spolupráce s Univerzitou v Arizoně a Univerzitou v Szegedu v Maďarsku. Profesor Steven Rapcsak z Arizony, expert na neurolingvistiku, u kterého se budou odehrávat stáže našich studentů, trávil na Lékařské fakultě MU jako vůbec první zahraniční akademik svůj sabbatical a pracoval přitom v Ceitecu na našich magnetických rezonancích.

Co očekáváte, že bude výsledkem právě tohoto výzkumu?
Cílem je především obecně posunout poznání. Je to ale klinický výzkum, takže by se měl přímo dotknout pacientů. Ideální by bylo objevení zmíněných časných markerů nemocí a nových možností, jak ovlivnit symptomy aspoň na přechodnou dobu. Konkrétně by to mohla být například pomoc s poruchou výslovnosti a motoriky řeči při Parkinsonově nemoci. Nemocní často mluví tichou a monotónní řečí s poruchami tempa, případně špatně vyslovují natolik, že jim není dobře rozumět. Oni ale přitom perfektně všechno chápou a všemu rozumí, jen se nedokážou domluvit s okolím.

Víme, že pro to, aby člověk dobře mluvil, je zásadní se slyšet a od toho jsou v mozku jisté zpětnovazebné mechanismy, které bývají při nemoci poškozeny. Takže ve skutečnosti je to tak, že nemocný člověk sice mluví tiše nebo nějak deformovaně, ale on má pocit, že mluví hlasitě. Pro terapii může být tím pádem zajímavé ovlivnění těchto mechanismů v mozku. Možná to bude mít větší význam než působení na motoriku mluvidel.

V jaké fázi je dnes medicína, pokud jde obecně o diagnostiku Alzheimera a Parkinsona. Kdy tyto nemoci dokážete rozpoznat?
S Alzheimerovou nemocí, která se projevuje především ztrátou paměti, jsme už docela daleko. Na magnetické rezonanci je v časném stádiu nemoci pozorovatelné zmenšení takzvaného hippokampu, struktury na vnitřní straně spánkového laloku, která je důležitá pro uchovávání a výbavnost paměťové stopy. Vyšetření prováděné na nukleární medicíně, tzv. amyloidový PET, odhalí onemocnění ještě dříve. U Parkinsonovy nemoci, která se projevuje především hybným postižením, tedy svalovou zpomaleností, ztuhlostí, třesem a poruchou chůze a často se vyvine i kognitivní porucha a jiné nemotorické symptomy, je to ale těžší. Známe zatím hlavně klinické nespecifické ukazatele, jako je porucha čichu, deprese, porucha spánku a zácpa, které předcházejí rozvoji parkinsonismu. To ale jsou symptomy běžné ve stárnoucí populaci.

S tím k neurologovi ale člověk asi jen tak nepřijde.
Skoro určitě ne, i když kdyby vás zkušený neurolog v této fázi vyšetřil, mohl by velmi mírné známky parkinsonismu už rozpoznat. Co se týče zobrazovacích markerů, existují už techniky, které zobrazí úbytek buněk produkujících dopamin. Je to ale velmi drahé vyšetření. Stojí asi 20 tisíc korun, zatímco magnetická rezonance je násobně levnější. Proto je teď celosvětový trend pomocí různých nových sekvencí něco zjistitelné s pomocí rezonance najít. Je to totiž nejen levnější, ale dnes už i široce dostupná pomocná vyšetřovací metoda.

A pokud jde o terapii, jak moc už umí medicína tyto nemoci léčit?
Kauzální terapie, tedy léčení příčiny, pro degenerativní onemocnění mozku zatím neexistuje. My totiž vlastně nevíme, co tou příčinou je. U Parkinsonovy nemoci můžeme léčit hybné příznaky, máme farmakologickou i chirurgickou léčbu. S kognitivními příznaky je to ale u obou nemocí daleko komplikovanější. Jsou k dispozici léky, které dokáží pacienta krátkodobě, třeba na rok i déle, udržet ve stavu, v jakém přišel, ale ne jeho stav výrazně vylepšit.

Výzkum posledních 20 let jde směrem k imunoterapii, tedy k biologické léčbě. Spočívá to ve vývoji protilátek zaměřených na patologické bílkoviny, které se ukládají v mozku pacientů. Pokud by se nějaká taková protilátka osvědčila, a doufáme, že se to brzy stane, musíme být nachystaní nasazovat ji pacientům s minimálními symptomy, ještě ve stádiu před rozvinutím jasných klinických projevů. A to je to, čemu se věnujeme – jak poznat, že v tomto stádiu jsou. Dřívější léčba má totiž větší šanci úspěchu, než když už je rozběhnutá kaskáda patologií, kterou nejde zastavit.

Do jaké míry jsou tyto nemoci běžnou součástí stárnutí?
Nedá se vůbec říct, že by patřily k běžnému stárnutí. U Alzheimerovy nemoci jsou sice dvě hlavní patologické změny shodné s tím, co se začíná dít v mozku každému zdravému člověku po čtyřicítce a později po padesátce, rozdíl je ale v množství a umístění této patologie. Kdybychom se dožívali 120 let, tak máme zřejmě Alzheimera všichni, ale ve věku 85 let je detekovaná jen u 50 procent populace. Není to tedy stárnutí normální, ale urychlené a nepochybně je tam ještě něco dalšího, co to způsobuje, ale nevíme přesně co. Bojovat s tím má velký význam jak pro nemocné, tak pro jejich rodiny. Už dnes jim dokážeme dát několik dalších let kvalitního života. V případě Parkinsonovy choroby dokážeme hybné symptomy parkinsonismu léčit velmi úspěšně.

Je už dnes zmapované, které části mozku jsou za co zodpovědné?
Dřív se předpokládalo, že mozek má určitá centra, třeba pro řeč nebo pro paměť. Dnes už ale víme, že to není tak jednoduché. I když jsou části mozku, které jsou více zodpovědné a specializované pro některé činnosti, víme, že jsou alespoň částečně zastupitelné. Náš projekt navíc navazuje na skutečnost, že mozek má obrovskou plasticitu, schopnost najít si jinou cestu, protože vyšší nervová činnost je možná ne pouze na základě funkce nějakých center, ale probíhá v rámci složitých mozkových sítí. Ty mohou být specifické pro daný úkol nebo funkci, ale také velmi obecné. Ty obecné kontrolují a řídí aktivitu sítí specifických pro daný úkol, ale samy se mohou více zapojit, pokud dojde někde k poruše.

Hezky se to dá vysvětlit na mrtvici. Oblasti mozku přímo zasažené mrtvicí jsou ztracené, odumřelé. Pokud ale člověk nedostane další infarkt, jiné neporušené oblasti se mohou více zapojit a specializovat tak, aby nahradily funkci ztracených struktur. Většina lidí, kteří po mrtvici ztratili řeč, se po nějakém čase zase naučí mluvit. Třeba už ne tak dobře, ale přece jen, a to úplně sami bez jakékoliv léčby. Zásadně jim v tom ale může pomoci logoped. Hlubší pochopení a cílené ovlivnění těchto mechanismů pro nás může mít do budoucna ještě velký význam.

Ve své činnosti spojujete role lékařky, vědkyně a pedagožky. Asi se to musí krásně propojovat, ale není to náročné?
Je to strašně náročné. Určitě si tím hodně trénuju mozek, takže je to dobrá prevence proti demenci a taky mi nehrozí syndrom vyhoření, protože jsou to velmi různorodé činnosti.

Co vás baví nejvíc?
To je těžká otázka. Baví mě rozhodně učit, pregraduální i postgraduální studenty, navíc tím získávám šikovné mladé lékaře na kliniku a vědce do laboratoře. Líbí se mi moc projekt Lékařské fakulty MU P-pool, který zapojuje nadané studenty už od prvního ročníku do vědecké práce. Sama mám ve svých týmech pět takových vysokoškoláků a jsou naprosto úžasní. Samotnou mě někdy zaráží, jak jsou motivovaní a ochotní trávit veškerý svůj volný čas v laboratořích. My, když jsme studovali, tak jsme často vysedávali po hospodách a dělali spoustu dalších věcí. Oni ne, opravdu na tom Ceitecu nebo v nemocnici dřou.

Jak se propojuje vědecká práce s tou lékařskou? Přenášíte poznatky do praxe?
Dělám klinický výzkum, který se v podstatě realizuje hned na pacientech, takže to propojení je naprosto zásadní a vyhovuje mi. Věnovat se jen klinické lékařské práci bych asi nechtěla. To by dlouhodobě byla poměrně depresivní záležitost vzhledem k tomu, že se zabývám progresivními nemocemi spojenými s poruchou hybnosti a demencí. Kombinovat to s výzkumem a svou troškou přispět k tomu, aby se poznání o těchto nemocech někam posunulo, vás přece jen trochu víc motivuje.

Co vás baví na neurologii?
Mozek je ohromně zajímavý. Jsem člověk, který by se asi uměl nadchnout i pro něco jiného, například nějaký interní obor, ve výběru mého oboru a konkrétního zaměření u mě sehrál obrovskou roli tým lidí, se kterými jsem se setkala už v první práci v Praze a dále pak na 1. neurologické klinice v Brně.

Nemrzí vás, že už nejste takový ten výzkumný pěšák?
To víte, že mrzí. Někdy si některá data nechávám pro sebe, abych si je zpracovala a dotáhla něco až k publikaci, ale je na to pořád míň a míň času. Je potřeba se věnovat svým týmům a projektům, scházet se a organizovat. Co ale dělám hrozně ráda, je sednout si s doktorandy nad výsledky, interpretovat je, dávat jim rady, sestavovat hypotézy a směrovat náš výzkum.

Máte nějakou konkrétní ambici?
Určitě by bylo skvělé přispět něčím, co posune léčbu nemocí, kterými se zabývám. Klinický výzkum ale není na Nobelovu cenu, pokud byste se ptal na tohle. To se ještě nikomu nepovedlo. K ní míří spíš vědci, kteří se věnují experimentálnímu výzkumu na buněčné úrovni. My jsme blíž pacientům a aplikacím, takže vidíme poměrně rychle dopady své práce, ale není to základní výzkum, který by dokázal zásadním způsobem posunout celou disciplínu. To je úkol pro jiné.

Masarykova univerzita | Masaryk university