Gill Wells z Oxfordu: Tvrdý brexit srazí britskou vědu dolů

Stojí v čele tzv. Evropského týmu na univerzitě v Oxfordu a jejím úkolem je poskytovat veškerý servis výzkumníkům napříč univerzitou při podávání žádostí o financování výzkumu především z evropských zdrojů. Díky tomu se Gill Wells dobře orientuje v evropské vědě a její budoucnost vidí v internacionalizaci.

V červnu se jako jedna z přednášejících zúčastnila mezinárodního setkání pracovníků podpory výzkumu a projektového managementu, které hostila Masarykovy univerzity. Research Managers’ Workshop připravil Odbor výzkumu Rektorátu MU.

Co obnáší práce Evropského týmu na Oxfordské univerzitě?
Evropský tým má za úkol podporovat akademiky, kteří chtějí podat žádost na výzkumný projekt k Evropské komisi, napříč celou univerzitou. Jde teď hlavně o program Horizon 2020. Mám tým osmi lidí a naše práce zahrnuje spoustu věcí od komunikace s Evropskou komisí o tom, jaké by výzkumné programy měly být, jak by měly fungovat, hledání průniků s tím, v čem je oxfordská univerzita dobrá, až po praktickou pomoc jednotlivým akademikům s dokončením žádostí a přípravou rozpočtu. Pomáháme ale také s následným reportingem po ukončení projektů.

Takže za vámi chodí jednotliví výzkumníci s žádostí o pomoc?
Ano. Snažíme se ale být proaktivní, takže máme robustní program tréninkových aktivit. Máme také program, který se zaměřuje na identifikaci příležitostí, které přijdou třeba za rok tak, aby akademici měli co možná nejvíce času na přípravu a předcházeli jsme práci na poslední chvíli. Samozřejmě vždy pracujeme až do poslední chvíle a téměř vždy se objeví někdo, kdo něco potřebuje na poslední chvíli, je ale rozhodně mnohem lepší pracovat s vědci průběžně ještě předtím, než vůbec vědí, jaký výzkum přesně budou dělat a jakou žádost budou podávat.

Research Managers’ Workshop

Jaká je role programu Horizon 2020 ve financování vědy na Oxfordu?
Představuje zhruba dvacet procent financí výzkumu, což je docela dost. Jeho důležitost ale tkví hlavně v tom, že se jedná o mezinárodní výzkum. Je to výzkum založený na spolupráci, vždy je potřeba vytvořit společenství univerzit napříč Evropou. My v Oxfordu věříme, že budoucnost výzkumu je v internacionalizaci. A to, co Horizon 2020 dělá, je, že rozděluje peníze a dává dohromady lidi z celé Evropy, aby mohli společně čelit největším výzkumným výzvám.

Další důležitou věcí je existence Evropské vědecké rady, která podporuje základní výzkum těch nejlepších výzkumníků Evropy a rozděluje ERC granty. Základní výzkum je důležitý v tom, že za pět deset let z něj bude konkrétní nová technologie, která dovolí pokračovat v ekonomickém růstu. ERC grant je značka kvality a prestiže a to je důvod, proč po jeho zisku každá instituce tak prahne.

Jak propojování vědců napříč Evropou reálně funguje?
Je vidět velký pokrok. Úroveň spolupráce všech britských univerzit se zahraničím byla před spuštěním programu velmi nízká. Když byl spuštěn rámcový program, najednou bylo potřeba utvořit tým s minimálně třemi dalšími evropskými univerzitami, což byla novinka a zákonitě to přineslo nové zkušenosti a perspektivu. Británie toho od začátku dokázala využít hlavně proto, že jsme měli dlouhou historii národního financování vědy. Tím, že spojíte nejlepší vědce, jejich znalosti a dovednosti, tak máte šanci přijít s řešením problému o deset patnáct let dříve, než kdyby výzkum probíhal odděleně v malých skupinách.

Co je z hlediska financování vědy a výzkumu aktuálně největší výzvou?
Největší výzvou je šíře programu Horizon 2020. Je to obrovský program, který zahrnuje spoustu podprogramů a paradoxně je tak největší výzvou ho celý pochopit a být schopen určit, co je pro danou instituci vhodné. Jen na jedné katedře může být deset různých výzkumníků, pro které se bude hodit deset různých částí tohoto všeobjímajícího programu. A je potřeba to správně zanalyzovat, což je obrovská výzva. A to je má práce.

Ve kterých výzkumných oborech je Oxford na špičce?
Oxford je asi nejznámější pro své špičkové medicínské obory. Jsou úspěšné na národní, evropské i světové úrovni. Naše univerzita se například podílela na vývoji léků proti ebole nebo malárii, což jsou výzkumy, které mění lidské životy. Máme ale také výzkumy věnující se změně klimatu nebo vynikající historiky.

Při své práci pracujete s odborníky ze všech myslitelných oborů. Co jste vystudovala vy?
Mám diplom z hraní na housle, což je užitečné jen ve chvíli, kdy chcete slyšet někoho hrát na housle. Nemyslím si ale, že by pro mou práci bylo nutné mít byť jen doktorát. K čemu by mi byl třeba doktorát z antropologie, když pomáhám historikovi podat žádost na projekt v jeho oboru? Pro profesionály zabývající se podporou a servisem výzkumu je mnohem důležitější schopnost pracovat s obrovským množstvím informací a dokázat je přetavit ve srozumitelný produkt. Takoví lidé musí být hlavně komunikativní, kreativní, systematičtí a schopní zaujmout širokou škálu lidí.

Téma vaší prezentace na workshopu na Masarykově univerzitě byla: Jak udělat výzkumné téma viditelné pro Brusel. Jak tedy?
Každá instituce si nejprve musí ujasnit, co chce Evropské komisi sdělit. Potom musí zjistit, kdo je nejlepší osobou, která tuhle zprávu doručí. Někdy to může být profesor, někdy rektor, někdy vedoucí výzkumné skupiny. No a nakonec je potřeba samozřejmě vědět, co chcete změnit a proč si myslíte, že to bude fungovat. To jsou tři klíčové věci. A je to úplně stejné když chcete zaujmout národního poskytovatele financí na vědu.

Cestujete s přednáškami po světě. Vidíte rozdíly v přístupu k vědě?
Cestovala jsem i mimo Evropu, ale v poslední době největší rozdíly vidím mezi jednotlivými státy Evropské unie. Některé jsou způsobeny rozdíly v národním financování vědy, ale myslím, že jisté rozdíly jsou vidět mezi starými členskými státy a třináctkou těch novějších. Navzdory tomu, že vědci jsou kvalitní všude, tak novější členské státy pořád mají prostor ke zlepšování, hlavně v oblasti investic. Nedá se to ale úplně zobecnit, třeba brněnský Ceitec je ukázkou investice do zařízení, které je úžasné a na které by byl pyšný i Oxford. Jde také o to, že jste tady čtyřicet let neměli žádné investice do vědy a to se v porovnání s jinými zeměmi stále ještě pozná.

Myslím, že největší výzva, které bude Česká republika a další nové státy Evropské unie čelit, je reorganizace akademické sféry. Mzdy akademiků u vás nejsou konkurenceschopné v porovnání se zbytkem Evropy. Můžete pak mít takovéto skvělé zařízení, ale nenalákáte sem špičkové vědce třeba z Německa, protože tady dostanou čtvrtinu peněz. V této oblasti se brzy musí něco stát.

Jaký bude podle vás dopad brexitu na britskou vědu?
Brexit je obrovskou hrozbou pro naši vědu. Loni byla Oxfordská univerzita číslem jedna ve světě, což je poprvé, kdy se to podařilo nějaké evropské univerzitě. A je jasné, že jedním z hlavních důvodů bylo to, že jsme byli tak moc mezinárodně zaměření. Kdybychom přijali tvrdý brexit a nemohli už nadále participovat na ERC programech a spolupracovat s nejlepšími univerzitami v Evropě, jak bychom si mohli udržet pozici jedné z nejlepších univerzit světa? Bylo by to nemožné. Jakmile bychom ztratili možnost lákat k nám špičkové vědce, byla by to jasná cesta směrem dolů.

Myslíte, že si je vaše vláda těchto důsledků vědoma?
Naše univerzita a další výzkumné instituce strávily obrovské množství času lobováním a informováním vlády o tom, jaké dopady a potenciální škody bude tvrdý brexit mít. Mluvili jsme s evropskými politiky, s ministry, poslanci. Všem jsme vysvětlili, jak devastující brexit bude. Dosáhli jsme aspoň toho, že vláda deklarovala snahu pokračovat v mezinárodním výzkumu v co největší míře a našim úkolem teď bude dohlédnout, že se tak stane.

Po volbách nicméně ztratila vláda konzervativců většinu, takže mezi akademiky vládne mírný optimismus z toho, že by mohlo dojít spíše k mírnému brexitu. Faktem ale je, že nikdo z univerzitního prostředí nemohl hlasovat pro brexit v jakékoliv podobě, protože ten bude nevýhodný pro všechny – studenty, výzkumníky i učitele.

Máte za sebou návštěvu Brna i Prahy, které spolu v mnoha oblastech soutěží. Kde se vám líbilo více?
Co se týče univerzit, je Masarykova univerzita kreativnější a flexibilnější, dokáže rychle reagovat na dobové změny. Karlova univerzita, která je starší, je v tomto více zkostnatělá a procesy v ní trvají déle. Třeba Ceitec vám v Praze minimálně někteří mí kolegové závidí. Města jako taková jsou úplně jiná. Praha je obrovská, plná světově známých památek a taky turistů. I já se tam vždy cítím jako turistka. Naproti tomu Brno je menší a přátelské, tady se jako turistka necítím. Každý se na mě na ulici směje a občas mě i někdo pozdraví. Je tady spousta klidných krásných míst.

Masarykova univerzita | Masaryk university