Paradoxy a důsledky přímé volby prezidenta

Krátce po sněmovních volbách čeká voliče volba prezidentská, která se bude podruhé dít přímou formou. Debata o jejím zavedení je dlouhým a současně pozoruhodným příběhem. Významné jsou i dopady, které má takto volený prezident na českou politiku.

Začátek polemiky o přímé volbě prezidenta se datuje do stejného okamžiku jako zrod polistopadové demokracie, tedy do závěru roku 1989.

Jako první s tímto návrhem přišla komunistická strana. Komunisté, ztrácející politickou moc, kalkulovali s tím, že jejich kandidát expremiér Ladislav Adamec má v přímé volbě velkou šanci. Adamec byl tehdy mnohem známější tváří než lídr Občanského fóra Václav Havel. Občanskému fóru se ale podařilo uhájit volbu prezidenta parlamentem.

Nicméně při přípravě české ústavy na podzim 1992 právě Havel přímou volbu do veřejné debaty vrátil. Argumentoval tím, že je potřeba, aby si hlava státu zajistila vlastní politickou legitimitu nezávislou na parlamentu. Havlova představa ale ztroskotala na tvrdém odporu hlavně premiéra a předsedy ODS Václava Klause, který se obával vytvoření konkurenčního mocenského centra na Pražském hradě.

Kompromitace parlamentní volby

Myšlenka přímé volby poté na mnoho let usnula a ožila až s rýsujícím se koncem Havlova prezidentství. V parlamentních volbách roku 2002 používali zavedení přímé volby jako lákavý volební slib pro voliče nejen komunisté, ale i tři další strany, které následně vytvořily vládu: sociální demokraté, lidovci a liberální Unie svobody.

Po volbách ale vládní strany svůj slib zavést přímou volbu nesplnily, a to s poukazem na nedostatek času do vypršení funkčního období prezidenta Havla. Pravdě bližší bylo, že měly dostatek hlasů pro zvolení svého kandidáta v parlamentu, alespoň to tak na první pohled vypadalo. Naopak ODS změnila názor a začala přímou volbu prosazovat, protože jejímu kandidátovi Václavu Klausovi složení parlamentu zdánlivě neskýtalo velké šance. Nejednotnost poslanců a senátorů vládních stran ale způsobila, že se prezidentem stal expředseda ODS.

Debata se poté na čas opět utlumila, ale další prezidentské volby v roce 2008 přivodily zvrat. Sčítání hlasů volitelů provázel zmatek a ještě drtivěji zapůsobily nechutné průvodní jevy. Přesvědčování některých volitelů mělo až dryáčnický charakter hraničící s vyhrožováním, objevila se obvinění z uplácení a několika volitelům dokonce přišly poštou kulky. Tato kompromitace zvýšila mediální tlak na politiky, což skončilo zavedením přímé volby.

Rozkolísání parlamentní demokracie

Volba prezidenta občany je v parlamentní demokracii problematická, protože se tím zvyšuje riziko konfliktů mezi politickými institucemi. Prezident, který je volený přímo občany, totiž může vůči vládě a parlamentu přesvědčivě poukazovat na svůj vlastní nezávislý mandát. Riziko války politických institucí ještě posiluje velký a ne vždy jasně vymezený prostor, který dává prezidentovi naše ústava. K rozpoutání takové války pak stačí zvolení silné osobnosti s velkými politickými ambicemi.

Přesně to nastalo po první přímé volbě v lednu 2013. Svérázný výklad ústavy Milošem Zemanem už půl roku po jeho zvolení vyústil v instalaci prezidentské vlády v čele s Jiřím Rusnokem. Tento politický průlom naštěstí neměl trvalý charakter a po předčasných parlamentních volbách se k moci opět vrátila vláda opřená o politické strany a nikoliv o prezidenta.

Avšak to, co zůstalo, je chování hlavy státu překračující hranice běžné v parlamentních demokraciích. Je opravdu zvláštní mít prezidenta, který v důležitých zahraničněpolitických otázkách, ať už je to vztah k Evropské unii nebo k Rusku, často zastává jiné postoje než vláda.

Přímá volba prezidenta je v Česku důsledkem neschopnosti politiků odolat pokušení. Pokušení nabízet něco, co je svou podstatou nebezpečné pro fungování české parlamentní demokracie. Neméně k tomuto kroku přispěla mediální poptávka po tématu odvolávající se na jeho popularitu mezi občany. Otázky typu pro kolik lidí to opravdu je podstatné téma a co to může způsobit, zůstaly v tomto tlaku dost ignorovány. Stejně tak byly pominuty úvahy, zda není lepší zachovat nepřímou volbu a jen upravit její podobu.

Prosazovat návrat před rok 2013 je dnes politicky nereálné. Avšak rozumné by bylo alespoň vyjasnit a zpřesnit některé pravomoci prezidenta například při jmenování vlády.

Autor je profesorem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Masarykova univerzita | Masaryk university