Přejít na hlavní obsah

Marie Terezie odstartovala éru moderního státu. Film ale ukázal její mládí

Známá panovnice a nejnovější televizní zpracování očima historika Zbyňka Svitáka.

V hlavní roli Marie Terezie vystupuje Marie-Luise Stockingerová. V roli Františka Lotrinského se objevil Vojtěch Kotek.

Životní příběh Marie Terezie se nedávno dočkal televizního zpracování. Jaký pohled zpracování nabídlo a kde bylo blíže a kde více vzdálené realitě?

S portrétem Marie Terezie se setkáme prakticky na každém zámku v Čechách a na Moravě, ale o ní samotné si většina pamatuje jen to, co nás učili ve škole: Vnímáme ji jako panovnici s dlouhou dobou vlády (40 let), matku šestnácti dětí, z reforem jsme schopni jmenovat nanejvýš zavedení povinné školní docházky. Výuka dějepisu spíše zdůrazňuje jejího syna Josefa II. a jím uskutečněné reformy. Už málokdo ví, že její dcerou byla Marie Antoinetta, manželka francouzského krále Ludvíka XVI., popravená gilotinou.

Přitom význam Marie Terezie pro dějiny habsburské monarchie je zcela zásadní. Neméně to platí pro české země jako její součást. Uvědomme si, že svými reformami položila základy moderního státu tak, jak v některých oblastech funguje dosud.

Mladá panovnice se musela ujmout vlády po předčasné a neočekávané smrti svého otce Karla VI. Přestože bylo její nástupnictví smluvně zabezpečeno pragmatickou sankcí evropskými mocnostmi, ty dohodu nedodržely a pod různými záminkami vojensky napadly území monarchie.

Marie Terezie z tohoto boje vyšla sice chudší o Slezsko (zůstala jí jen malá část), ale dokázala uhájit existenci monarchie a znovu získat již obsazené Čechy. Kdyby se jí to nepodařilo, osud našeho národa by byl nepochybně jiný a je otázka, zda by zde ještě zněla čeština. Monarchii přebírala po diplomaticky ambiciózní a velmi nákladné vládě Karla VI. ve špatném stavu, takže obhájení většiny území bylo jednoznačným úspěchem.

Poučena nefunkčností státu nastartovala Marie Terezie skutečně hluboké vnitřní reformy, které ve svém důsledku vedly k vytvoření moderního státu. Doháněla jimi západní Evropu. Reformy se týkaly prakticky všech oblastí života, nejen známého zavedení školní docházky. Zásadní byla přeměna správního aparátu monarchie, který vytvořil efektivní rámec pro reformní kroky, například výběr daní, reformu armády, podporu obchodu a manufaktur, rozvoj pošty a silniční sítě.

Osvícenská myšlenka, že panovník může vládnout dobře jen tehdy, když má dobré informace, vedla k systematickému získávání dat. Proto za její vlády začaly vznikat první soupisy obyvatelstva, pravda, za účelem odvodů do armády a výběru daní, jejichž důsledkem bylo číslování domů.

Zvědavost nedávno vzbudila televizní minisérie Marie Terezie, která vznikla k výročí 300 let od jejího narození, a to v koprodukci čtyř bývalých členů habsburské monarchie. Její uvedení je třeba uvítat, protože tato významná postava evropských dějin byla filmaři dosud opomíjena. Název naznačoval komplexní pohled na panovnici a mnozí diváci tak mohli být zklamaní z toho, že děj pokrýval jen mladá léta Marie Terezie, sňatek s Františkem Štěpánem Lotrinským a počátek panování. Ze čtyřiceti let trvající vlády tak autoři pominuli celých 38, během nichž se zejména událo to, čím vstoupila do dějin.

Zobrazit veškerou mnohotvárnost života a vlády Marie Terezie ale není v silách filmové řeči. Umělecké dílo také není učebnicí dějepisu, jeho tvůrci vždy akcentují pouze některá témata. Těžištěm vyprávění byl spíše soukromý život a vztahy v rodině, a to na pozadí událostí, které vyvrcholily převzetím vlády. Pro scénáristku byla určitě lákavá skutečnost, že vztah s Františkem Štěpánem byl v rámci domlouvaných sňatků tehdejší doby výjimečný, protože k sobě oba cítili skutečnou náklonnost. Ta vedla ke společnému rodinnému životu vyjádřenému společnou ložnicí i „měšťanským“ trávením času.

Dalším velmi lákavým a aktuálním motivem bylo řešení problému, jak sladit rodinu a kariéru. Filmovému zpracování historie lze vždy vytknout různé prohřešky a odchylky od skutečných událostí, ale v tomto případě nejsou zásadně zkreslující: Například o náhlé smrti otce se nedozvěděla ve Florencii, ale ve Vídni. Minisérie určitě přispěla k rozšíření povědomí o této velké panovnici a jejím významu nejen pro středoevropské dějiny. Pokud vznikne pokračování, třeba se v něm objeví i ty reformy.

Autor působí na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Hlavní novinky