V čem jsou naložení plazi? Někdy to odhalí jen zkušený čich

Kde se vzaly a jak jsou staré? Otázky, které si u mnoha exemplářů vertebratologické sbírky Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU kladou její správci. Kolekce obratlovců začala vznikat hned po založení zoologického ústavu, v roce 1920, a to především přebíráním jiných sbírek. Některé kousky však odborníci pořídili třeba v antikvariátu.

„Jsou tu i exponáty, které mohou být staré stovky let. Nemáme doklady o tom, kdy se objevily v původních kolekcích, a u některých jsou použité dnes již dávno nepoužívané a zapomenuté techniky konzervace,“ uvedl zoolog Jan Sychra.

Zhruba 1300 exponátů našlo letos své místo ve třech místnostech bohunického kampusu. Těžiště sbírky tvoří takzvané dermoplasty, tedy vycpaniny zvířat naaranžované do konkrétních pozic. Mezi ptáky vyniká například drop velký, ze savců zase rys. Vycpaniny jsou umístěné v několika vitrínách v jedné místnosti a slouží spíš na ukázku a jako kulisa při zkouškách. „Sbírka je zaměřená na středoevropskou faunu, ale občas se samozřejmě najde exotičtější zvíře,“ poznamenal Sychra. V jedné z vitrín tak za domácím ptactvem stojí tučňák a největší exemplář v místnosti představuje lebka hrocha.

Sbírka není jen pro parádu. Její nejdůležitější účel je výuka mladých přírodovědců. „Na řadě cvičení se studenti učí poznávat zvířata, a to nejen podle popisu a obrázků v knihách ale i podle preparátů, protože jen na nich jsou rozpoznatelné i drobné znaky, podle kterých se zvířata přesně určují,“ zdůraznil Sychra.

Zvířata určená pro výuku však vypadají jinak, než jsou lidé z muzejních sbírek zvyklí. Takzvané balky jsou vycpaná natažená těla, která často nemají například ani oči. Jak u dermoplastů, tak u balků je ale postup výroby podobný. „Ze zvířete se vždy stáhne kůže a u ptáků zůstává ještě lebka a končetiny, kvůli charakteristickým znakům. U savců při preparaci nezůstává ani lebka, ze které se dělá samostatný preparát, a chrup se případně domodeluje,“ popsal přípravu exponátů zoolog. Ty, které stojí v určité pozici, pak podpírá drátěná kostra, u balků podobná opora chybí.

Jednoduché vycpaniny pro výuku také mají podstatně kratší životnost. „Když je každý rok vezmou opakovaně do rukou stovky studentů na cvičeních či u zkoušek, tak z nich postupně začne lítat peří či chlupy nebo se jim odlamují šupiny,“ poznamenal Sychra. Sbírka tak před časem vypadala hodně žalostně, začalo se do ní více investovat po roce 2000 a kromě důkladné katalogizace došlo i na opravy vycpanin.

A nejen to, například u ryb se zoologové rozhodli pořídit raději modely, které ale vypadají velmi věrohodně. Sklolaminátová těla ryb jsou podstatně odolnější vůči poškození. Ochránit mohou exempláře například i skleněné trubice, do kterých se vkládají balky drobných obratlovců – ptáků či hlodavců.

Jiné úskalí při uchovávání a předvádění zvířat studentům představuje další část sbírky, válce, kde jsou v různých směsích uložení především ryby, obojživelníci a plazi. Právě v této části sbírky mohou být i velmi staré exponáty. „Často ani nevíme, v jakých směsích jsou živočichové naložení, zda je základem líh či formaldehyd. Občas, když je potřeba tekutinu doplnit, to prostě zkoušíme čichem,“ poznamenal s úsměvem Sychra.

Ať už jsou „láky“ jakékoliv, jednu vlastnost mají válce společnou, živočichové v nich velmi rychle blednou. „Při výuce rozpoznávání to může být někdy problém, proto hledáme nové metody, jak plazy a obojživelníky uchovat. Zkoušíme například živočichy lyofilizovat, tedy mrazově vysušit, a poté zalít do pryskyřice,“ doplnil zoolog. Podobná metoda byla v poslední době pro potřebu výuky použita i pro zachování drobnějších lebek savců. Časem vyblednou ale i dermoplasty, a proto jsou sbírkové místnosti neustále zahalené v přítmí.

Když už je preparát či vycpanina zničená, je třeba ji nahradit. Není to ale nic jednoduchého. „Nová zvířata se těžko shánějí. Kolegové například vědí, že když najdou mrtvé sražené zvíře u silnice, mají mi ho donést a já je pak předám preparátorovi,“ popsal jeden ze zdrojů Sychra. Vycpaniny se dají pořídit například i v muzeích či u specializovaných firem. „Některé jsme dokonce koupili ve vetešnictví, ale většina exemplářů je bohužel nenahraditelná,“ doplnil.

Těžko by se pak nahrazovaly exponáty v další místnosti, která je vyčleněná pro exotické exempláře. Vévodí jí například krokodýl a kostra lvice. „Máme zde i věci se sbírky cestovatele Emila Holuba, například kolibříky,“ uvedl Sychra. Mezi nejvzácnější exponáty patří také holub stěhovavý, vyhynulý severoamerický druh ptáka, jehož hejna čítala i několik milionů jedinců. Lidem se jej však podařilo na přelomu 19. a 20. století vyhubit.

Při občasných prohlídkách, které ústav pořádá pro veřejnost, tam mohou lidé obdivovat i čelistní oblouk žraloka s několika řadami zubů, primitivní rybu kostlína nebo například hatérii novozélandskou. „Nejvíc ale všechny zajímá zub narvala. Jde o pravý řezák samce jednoho z druhů kytovců, který je téměř 175 cm dlouhý. Obecně může být dlouhý až 2,5 metru a když se část narvalího zubu poprvé dostala do Evropy, nikdo netušil, jaký je jeho původ. Vznikla tak báje o jednorožcích,“ připojil oblíbenou historku zoolog.

Mezi unikáty patří v této místnosti i anatomické válce, kde jsou v tekutině naložené a obarvené preparáty například nervové soustavy kočky či zpěvného ústrojí havrana nebo pečlivě zdokumentovaný vývoj plodu prasete nebo želvy. „Právě některé tyto exponáty jsou s velkou pravděpodobností staré i několik set let. Udělat takto barvené preparáty už dnes nikdo neumí a vlastně ani netušíme, jakým způsobem se vytvářely. Podobné věci už dnes ale nejsou potřeba, protože je nahradily modely," doplnil Sychra.

Masarykova univerzita | Masaryk university