Víte kolik stojí peníze a co jejich cenu určuje?

Jedna z hrdinek knihy Sága rodu Forsytů zaskočí svou rodinu, když prohlásí: „Doufám, že nikdy nepoznám cenu peněz.“ Mezi svými bohatými příbuznými se silně vyvinutým vlastnickým instinktem se tak pasuje do role nezodpovědné, rozmazlené dívky. Známe ale my cenu peněz?

Cenu zboží a služeb si dokážeme představit snadno. Vidíme ji každý den v supermarketech, u kadeřníka nebo v autosalonu. Důvěrně známá je i cena práce, tedy naše mzda. Cenou amerického dolaru nebo britské libry je měnový kurz.

Dokonce i na peníze můžeme pohlížet jako na zboží, které kupujeme a poptáváme. Jen častěji než o koupi a prodeji hovoříme o půjčování peněz. Když si půjčíme tisíc korun při úrokové míře deset procent, je těchto deset procent cenou peněz. Naopak když do banky uložíme naše úspory na dvouprocentní úrok, představují cenu peněz dvě procenta.

V tržní ekonomice určují ceny zboží tržní síly: poptávka zákazníků a nabídka výrobců. Také cena práce je utvářena na trhu, bývá však vládami regulována prostřednictvím minimální mzdy. Cenu peněz, tedy úrokovou míru, však z velké části řídí Česká národní banka (ČNB) prostřednictvím svých základních sazeb.

Nejdůležitější úrokovou sazbou je dvoutýdenní repo sazba, která se označuje zkratkou 2T repo (lidově „repo“). Název repo sazba je odvozen z anglického repurchasing agreement, což je operace, při které si Česká národní banka půjčuje od obchodních bank na čtrnáct dní peníze a do zástavy jim jako takzvaný kolaterál dává své cenné papíry. Repo operace probíhají třikrát týdně, vždy v půl desáté ráno a obchodují se částky v minimálním objemu 300 milionů korun.

Od dvoutýdenní repo sazby je odvozena nejnižší sazba v ekonomice, diskontní sazba. To je úroková míra, za kterou si obchodní banky mohou u České národní banky uložit přebytečné peníze přes noc. Naopak nejvyšší sazbou v ekonomice je lombardní sazba, za kterou si banky mohou od ČNB přes noc peníze půjčit. Její název má původ na slavné londýnské Lombard Street, kde od 13. století působili zlatníci z italské Lombardie. Právě tito zlatníci se stali předchůdci britských bankéřů. I díky nim je Lombard Street srdcem londýnského City a celého finančnického světa.

Ceny mají v ekonomice mimo jiné i funkci motivační. Když vláda chce, aby lidé jedli zdravěji, může se pokusit zdražit sladké či tučné potraviny prostřednictvím speciálních daní. Pokud chce majitel firmy, aby jeho zaměstnanci více pracovali, může jim zvýšit mzdu. Obdobnou motivační funkci mají v ekonomice také úrokové sazby.

Když je úroková míra nízká, jsou peníze levné a lidé by je tedy měli být ochotni více kupovat – půjčovat si. Domácnosti a firmy si ovšem peníze nepůjčují, aby je schovávaly doma v matraci, ale aby si kupovaly nové domy, automobily nebo aby investovaly do nové výroby. Vyšší spotřeba a investice pak vedou k vyššímu ekonomickému růstu, proto centrální banky zlevňují peníze během ekonomických krizí. Naopak pokud jsou úrokové míry vysoké – peníze jsou drahé – domácnosti a firmy si půjčují méně, a proto i méně spotřebovávají a investují.

Během Velké recese po roce 2008 většina evropských centrálních bank snižovala úrokové sazby, aby podpořila ekonomický růst. Vznikl tak nový ekonomický problém: Peníze byly natolik levné, že se v mnohých zemích začaly „prodávat“ téměř zadarmo. Zatímco na počátku roku 2008 byla dvoutýdenní repo sazba 3,75 procenta, během krize ČNB úrokovou míru stále snižovala a od listopadu 2012 poklesla až na 0,05 procenta. Na technické nule se přitom repo sazba drží už rekordních 47 měsíců.

Dlouhou dobu byla nulová úroková sazba považována za neprolomitelnou hranici. Kdo by byl ochoten půjčovat peníze a ještě za to dlužníkovi platit? Přesto od roku 2014 některé centrální banky (například švédská, švýcarská, dánská nebo Evropská centrální banka) zavedly záporné úrokové sazby. Hlavní motivací je přinutit domácnosti a firmy, aby přestaly spořit a začaly více spotřebovávat a investovat.

Měnová politika tak vstoupila do zcela nové a neprobádané etapy. Znát cenu peněz je dnes mnohem složitější než v době June Forsytové.

Autorka je doktorandkou na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university