Zrušme hotovost a plaťme kartami. Je to dobrý nápad?

Hlavní hrdina Twainovy humoristické povídky Milionová bankovka se stal obětí sázky dvou bohatých bratrů, kteří si chtěli experimentálně ověřit, zda člověk bez jediné pence, ovšem s bankovkou v nominální hodnotě jeden milion liber v kapse, může v Londýně přežít, aniž by zemřel hlady.

Twainův příběh z roku 1893 má reálný podklad. Milionová bankovka (tzv. obr), a dokonce i stomilionová bankovka (titán) ve Velké Británii dodnes skutečně existují. Britská centrální banka emitovala více než 4 000 kusů těchto bankovek, které kryjí hodnotu bankovek vydávaných skotskými a severoirskými bankami. Obři a titáni ovšem nejsou součástí oběživa v pravém slova smyslu – nikdo je nenosí v peněžence a nekupuje si za ně obědy nebo boty.

Ostatním bankovkám a mincím dnes však nastávají těžké časy. V květnu rozhodla Evropská centrální banka o ukončení platnosti bankovek v nominální hodnotě 500 euro. Již dříve stahovala americká centrální banka z oběhu bankovky v hodnotě 500, 1 000, 5 000 a 10 000 dolarů. Švédsko zase plánuje zahájit přechod k bezhotovostní společnosti rušením mincí a o omezování hotovosti uvažuje i Norsko či Dánsko.

Argumenty pro rušení hotovosti jsou velmi populární. Bankovky vyšších nominálních hodnot podle Rady Evropské unie slouží teroristickým skupinám. Anonymita hotovosti údajně umožňuje praní špinavých peněz, napomáhá šedé ekonomice (a tedy daňovým únikům) a obchodu s drogami. Mediálně oblíbené argumenty chápou bankovky jako symbol zpátečnictví. Budoucnost vidí v technologickém pokroku, a tedy bezhotovostních (a pokud možno i bezkontaktních) platbách.

Podle těchto argumentů patří k slabinám bankovek jejich padělatelnost (platební karty jsou ovšem padělatelné také a jejich úspěšné padělky způsobuji výrazně vyšší škodu než padělky stodolarových franklinů). Diskuse o rušení hotovosti je v posledních letech – celkem logicky – mohutně podporovaná především společnostmi, které vydávají platební karty. Právě pro ně představuje hotovost nevítanou konkurenci.

Navzdory všem často uváděným výhodám bezhotovostní společnosti má však hotovost právě dnes velký význam. Téměř půl miliardy lidí žije v zemích se zápornými úrokovými sazbami. Představme si společnost, ve které by byla zrušena hotovost a zároveň existovala záporná úroková sazba ve výši -1 %. Peníze všech obyvatel by tak byly v bankách neustále „daněny“. Za každou vydělanou tisícikorunu by střadatel zaplatil na záporné úrokové sazbě deset korun. V takové společnosti by se nevyplácelo spořit. Jenže právě úspory jsou základním palivem ekonomického růstu. Bez úspor chybí zdroje na investice a bez investic se ekonomický růst zadrhne.

Pokud by byly záporné úrokové sazby uvaleny na ekonomiku, ve které hotovost existuje, lidé by si jednoduše své peníze z banky vybrali a nechali si je doma. Tak se ostatně mnozí občané chovají už dnes, kdy jsou úrokové sazby sice kladné, avšak velmi nízké.

Jestliže v předkrizovém roce 2008, kdy se úrokové sazby spořících účtů pohybovaly kolem tří procent, bylo v oběhu pouze 46 milionů kusů dvoutisícikorun, v roce 2015 (kdy úrokové sazby klesly hluboko pod jedno procento), obíhalo v české ekonomice 93 milionů dvoutisícikorun. Počet tisícikorun (136 milionů kusů) zůstal přitom stabilní.

Zdvojnásobení objemu dvoutisícikorun v oběhu má jednoduché vysvětlení: Tato bankovka je nejvyšší, jakou si lze standardně z většiny bankomatů vybrat. Lidé přitom v důsledku nízkých úrokových sazeb častěji drží peníze v hotovosti, čemuž napomáhají i obavy z tzv. runů, tedy hromadných výběrů, na banky (připomeňme si nedávnou situaci v Řecku či na Kypru) a strach z možného zavedení záporných úrokových sazeb.

Bankovky tedy mají, navzdory své momentální nemódnosti, v české ekonomice své klíčové místo. Přechod k bezhotovostní společnosti by mohl ohrozit stabilitu ekonomiky a bezpochyby by nepotěšil ani numismatiky. Ostatně každá bankovka je malé umělecké dílo. První československá stokoruna vytvořená Alfonsem Muchou a emitovaná 15. dubna 1919 se dnes prodává za 150 tisíc Kč. Oběživo se zkrátka stále vyplácí.

Autorka je doktorandkou na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university