Bez koalice vládnout nejde

Ačkoli to krátce po oznámení volebních výsledků vypadalo, že nejskloňovanějším termínem politického slovníku dalších týdnů bude koalice, již týden po volbách oznámil předseda vítězné strany Andrej Babiš, že koalici uzavírat nebude a že chce sestavit menšinovou vládu.

Mírně tím zamlčuje, že v našem parlamentním systému nelze dlouhodobě vládnout bez faktické, byť třeba skryté koalice. I ta známá Zemanova menšinová „opozičně-smluvní“ vláda z let 1998-2002, k níž se jako ke svému vzoru Babiš hlásí, musela po půldruhém roce, kdy se jí téměř nic zásadního nedařilo prosadit, uzavřít tzv. toleranční patent s ODS. Ten nebyl ničím jiným než skrytou velkou koalicí dvou největších, současně protikladných stran.

Politologie rozlišuje dvě základní třídy koalic – minimální vítěznou a nadměrnou. Mezi nimi pak můžeme identifikovat řadu konkrétnějších typů a na pomezí obou stojí koalice velká (grand coalition). Pro soutěživost systému je nejvhodnějším typem minimální vítězná ideově propojená koalice, jež vychází z teorie racionální volby, naopak nejméně vhodným je koalice velká.

Kvůli nejasnému charakteru dominantního aktéra současného stranického systému není jednoduché identifikovat, jaké složení by měla mít minimální vítězná ideově propojená koalice. Nicméně vzhledem k tomu, že byl upozaděný pravo-levý spor a vystoupil do popředí vztah k polistopadovému režimu, jsou v tomto směru Babišovými přirozenými spojenci SPD a KSČM. Jeho pragmatismus a snaha ukazovat pro zahraničí neextremistickou tvář jej ale od takového otevřeného spojenectví spíše odrazují. Ze spojení tohoto důvodu s obviněním v kauze Čapí hnízdo pak vyvstává vzájemný klinč, z něhož chce vyjít právě prostřednictvím menšinové vlády.

Nicméně za motivy vzniku konkrétní koalice, respektive vlády nemůžeme hledat jen důvody pocházející z logiky interakcí uvnitř stranického systému. Neméně důležitou roli hrají ústavní pravidla a konkrétní ústavní zvyklosti dané země doplněné o konkrétní jednání ústavních činitelů.

V České republice je v tomto směru klíčová dvojí možnost prezidenta jmenovat premiéra, dále podmínka, že důvěru vládě vyjadřuje nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) poslanců, skutečnost, že vláda bez důvěry v demisi vládne bez jakéhokoli omezení až do jmenování vlády nové a konečně svévolnost stávajícího prezidenta nerespektujícího zvyklosti dosavadního čtvrt století vývoje.

Promítneme-li si vše řečené do reality českého a moravského podzimu 2017, vidíme několik základních mezníků pro sestavování vlády. Prezident může jmenovat premiérem skutečně kohokoli, jak ukázal v létě 2013, kdy existovala stojedničková většina ve sněmovně a on přesto jmenoval vládu svých přátel, která, ač nezískala důvěru ve sněmovně, vládla půl roku.

Před lety horoval pro ústavní změnu, která by zavázala prezidenta jmenovat na první pokus premiérem předsedu vítězné strany, na druhý pokus předsedu strany druhé v pořadí. Dnes avizuje zcela jiný postup. Zvyklost, že prezident jmenuje premiérem někoho, u koho je buď předpoklad, nebo přímo záruka, že za ním stojí nadpoloviční většina poslanců, už je dávno pryč. Stávající ústavní vymezení v kombinaci se svévolně a nevyzpytatelně jednajícím prezidentem tak klidně umožňuje mnohaměsíční vládnutí bez reálné nadpoloviční většiny. Zároveň prezident avizoval druhý pokus pro Andreje Babiše, který tak skutečně může v dalších týdnech a měsících zkoušet a testovat.

Na začátku funkčního období má sněmovna jedinou šanci, jak tomu zabránit – byť nijak elegantní. Nový premiér může být jmenován až poté, co podá demisi premiér vlády „předvolební“ – a ten tak může učinit až po skončení ustavující schůze sněmovny. Ta končí až zvolením předsedy, místopředsedů a určením počtu výborů a stanovením počtu jejich členů.

Nechce-li tedy politická strana připustit jmenování premiéra, který nemá vyjednanou podporu, má možnost nehlasovat pro ustavení orgánů sněmovny, a tím blokovat prezidenta a jím vybraného premiéra. Ovšem, je to za cenu nepěkného dojmu vzbuzovaného ve veřejnosti – o neochotě se dohodnout.

Autor je vedoucím Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Masarykova univerzita | Masaryk university