Orko Vácha: Spojení víry a vědy je naprosto přirozené

Propojení křesťanské víry a evoluční biologie se může někomu zdát zvláštní, ne však Marku Orko Váchovi, který je doma v obou světech. Katolickým farářem je o víkendech na Moravě, přes týden pak přednáší na Karlově univerzitě o bioetice. Rodilý Brňan a absolvent Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity říká, že věda a náboženství jsou jen různé úhly pohledu na svět, z jejichž spojení vzniká zajímavé jiskření.

Ptá se vás na to asi každý, ale jak jde dohromady být knězem a vědcem?
Myslím, že je to trochu dědictví komunismu, že to lidem přijde tak zvláštní. Proč by ty věci měly být proti sobě? To je známá myšlenka brněnského rodáka Felixe Davídka: Nemůžu být dobrý teolog, pokud nevím, co se děje v umění a ve vědě. Věda je skvělý nástroj pro poznávání tohoto světa a pro prožívání věřícího člověka je důležitá. Pokud nic nevíte o světě kolem vás, nemůžete udělat ani dobré kázání.

Není tam vnitřní svár?
Naopak, propojení. Už Mistr Eckhart ve 13. století říkal, že věda, umění a náboženství jsou tři paprsky, které osvěcují skutečnost z různých stran. Věda zkoumá svět měřitelna, svět, který mi pohne rafičkou přístroje. Když se podíváte na mistrovský obraz, věda vám dokáže říct, z jakého pochází století a jaké je složení použitých barev. Těžko už vám ale vysvětlí, proč ve vás ten obraz něco rozeznívá a proč ho vlastně považujeme za mistrovský. Stejně tak vám věda nevyřeší otázky kolem Boha, duše a andělů. Jsou to neměřitelné entity mimo hmotu, prostor a čas. Hubbleovým teleskopem ani elektronovým mikroskopem je prostě nenajdete.

Jak se stalo, že jste se začal zabývat teologickými otázkami? Původně jste směřoval spíš k akademickému pohledu na svět. Nebo se pletu?
Pocházím z tradičně věřící katolické rodiny. To by samo o sobě nemuselo být tak podstatné, důležité ale je, že ještě v totalitě jsem chodil jako kluk ministrovat ke Svatému Tomášovi v Brně, což bylo tradiční místo zdejších intelektuálů. Scházeli se tam filozofové, teologové, lékaři, biologové a odehrávala se tam setkání, která bychom asi dnešním slovníkem nazvali bytové semináře. Pro mě tak bylo spojení víry a vědy naprosto přirozené a první rozpor jsem pocítil až na vysoké škole.

Proč padla vaše studijní volba právě na biologii?
Můj strýc byl profesor na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a také výborný motýlář, takže jsem s ním už jako malý kluk chodil v noci svítit na motýly a vedl jsem si sbírku. Díky tomu všemu jsem se dostal do úžasné společnosti brněnských vědců. Učil jsem se poznávat ptáky podle hlasu, kroužkoval netopýry, v Moravském krasu pomáhal s inventarizací drobných savců. Už odmalička jsem tedy věděl, že chci vystudovat biologii.

Kdy u vás nastal ten okamžik, že jste se rozhodl, že budete věřícím člověkem? Nebo je to do velké míry důsledek tradice?
Je velká iluze myslet si, že víra se dá zdědit. Tedy že věřící rodiče budou mít věřící děti. Někdy v patnácti až dvaceti letech si člověk musí sám položit otázku, jestli jsou hodnoty jeho rodičů ty správné, a kriticky se podívat i na jejich víru. Je tedy konfrontovaný s otázkami, jestli je Bůh a zda vůbec má smysl modlit se. A v tom vám víra rodičů nepomůže. Pokud v pěti letech chodím do kostela, protože tam chodí naši, je to správné. Ale ve svých 47 letech to už říct nemůžu. Víra rodičů někdy pomůže, ale jindy zase věci mnohem víc komplikuje.

Jak to?
Může to být víra různým způsobem zkarikovaná, plná různých příkazů a zákazů. Mladému člověku, který je citlivý na dobro a zlo a na pravdivost a přetvářku, církev svatá poskytuje spoustu možností, aby obrazně řečeno vylil vaničku i s dítětem. Tedy aby odvrhl určitou karikaturu víry se vším všudy, aby kvůli různým kreacím jeho pozemského personálu odvrhl i Boha samotného.

U vás se to ale nestalo.
Rodiče jsou bezesporu výborní lidé, ale může za to i onen kostel svatého Tomáše, kde byla spousta lidí, kteří kladli velmi kritické otázky. Byl jsem vychován v tom, že o víře se musí pochybovat. Navíc tím, že to bylo ještě za totality, jsem se naučil, že musím být velmi opatrný na oficiální církev. Velké farnosti byly vždy obsazované kněžími, kteří v té či oné podobě s režimem spolupracovali anebo mu při nejlepším neškodili. Byli jsme proto vedeni k tomu, určité věci farářům neříkat. To bylo dobré, když jsem se později v 90. letech dostal do kněžského semináře, protože jsem měl přirozenou imunitu vůči církevní hierarchii a dával si pozor. Jak říkával Václav Havel: Co je zbytečné, je nebezpečné. Není potřeba říkat vše, co děláme.

Co pro vás bylo impulzem pro vstup do semináře?
Rozhodnutí jsem učinil už někdy v prváku na vysoké škole. Těžko se o tom ale mluví, protože to nejde úplně uchopit do slov. Potkal jsem tehdy Ludvíka Kolka, který je výborný architekt a výtvarník, staví skvělé kostely, třeba v Hustopečích nebo v Břeclavi, a taky maluje zajímavé abstraktní věci. Dával nám tehdy vynikající přednášky z teologie, o věcech týkajících se duchovního života a modlitby, a k tomu rozhodnutí mě nepřímo přivedl.

Když jste byl v prvním ročníku na vysoké škole, bylo to ještě za totality. Jaké jste myslel, že budete mít jako kněz vyhlídky?
V 80. letech byly věci nastaveny tak, že do semináře zásadně nebrali lidi po vysoké škole. Hodně se nabírali kluci, co měli tělesnou vadu nebo vadu řeči, prostě ti, u kterých byla šance, že nebudou kdovíjak schopni s režimem bojovat a nebudou ani příliš atraktivní pro případné budoucí farníky. Kromě toho tam někteří chodili jako na brigádu pro Státní bezpečnost, aby sledovali aktivity ostatních. Situace tedy byla dost děsivá a bylo jasné, že bych do takového semináře jít nemohl. Vymysleli jsme proto, že bych se pokusil dostat do nějakého zájezdu, pak prchnout a studovat třeba v Římě. Nakonec vše vyšlo tak, že jsem začal páťák v září 1989 a v listopadu byla revoluce. Hned po státnicích v červenci 1990 jsem proto mohl nastoupit do obnoveného semináře v Olomouci.

Představoval jste si už tehdy, že se ještě někdy vrátíte k biologii a že se budete věnovat i jinému než farářskému zaměstnání? Byl to plán?
To mě tehdy vůbec nenapadlo. Ono to asi nenapadlo nikoho. To, že by kněz mohl dělat něco jiného než být farářem, je pro spoustu lidí těžko představitelné i dnes. V České republice nás spočítáte na prstech jedné ruky.

Jak k tomu tedy došlo?
Přicházelo to tak nějak samo. Po svěcení se dostanete do obvyklého soukolí církve. Byl jsem jáhnem v Králově Poli v Brně, pak jsem se stal kaplanem ve Velkém Meziříčí... a potom jedna řeholní sestra, která učila náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně, odešla studovat do Říma a doporučila na své místo mě. Já to přijal, ale jako podmínku jsem si řekl, že chci učit také biologii. Pak přišel rok 2003 a Marta Munzarová z brněnské lékařské fakulty přišla, že jí někdo odchází na mateřskou dovolenou z ústavu etiky. Zaujalo mě to, přihlásil jsem se do konkurzu a byl jediný uchazeč. S platem osm tisíc čistého mě přijali a tak začala má akademická kariéra.

Čím to je, že vysvěcení kněží nemívají běžně nějaké civilní povolání?
Není moc prostor k tomu, aby se to stalo. Kluci, kteří přijdou do semináře, jsou často po gymnáziu a nemají jinou odbornost, anebo prostě zakotví v práci faráře, baví je to a moc už nechtějí nikam dál. Mně to přijde jako obrovská škoda a mám pocit, že v tomhle děláme v Česku chybu. Myslím, že jsme jako katolická církev hodně zahledění sami do sebe. Faráři se obětují pro své farnosti, slouží mše svaté, organizují zájezdy, ale všechno jen a jen pro své farníky. Pokud dnes ateisté v této zemi moc netuší, co je to křesťanství a k čemu je dobré, není to úplně vina ateistů.

Myslíte, že by pomohlo, kdyby byli kněží v běžných profesích?
Nechci nikomu ukládat, co by měl dělat. Faktem ale je, že třeba svatý Pavel se živil výrobou stanů, v mezičase vykládal lidem o víře a dokázal toho v životě docela dost. Sám za sebe jsem za své životní peripetie velmi rád. Člověk má hřejivý pocit, že si vydělává na život prací vlastních rukou. Nemusím být nikomu vděčný. Mám zaměstnání, které mě živí, a jsem nezávislý. Nechci to dávat jako recept, ale to, že je člověk mezi běžnými lidmi, mu navíc dává možnost soucítit lépe s problémy každodenního lidského života. Je hezké, když z kazatelny říkáte, že člověk by se měl věnovat duchovnímu životu a večer se modlit, ale když přijdu z fakulty v jedenáct v noci domů, tak si možná tak pustím zprávy, ale ničeho dalšího už nejsem schopen.

Vy k tomu všemu ale zvládáte být ještě farářem. Je to náročné?
Tím se nepřímo dotýkáme otázky celibátu, což je velké téma, které se dotýká mystiky nebo čehosi duchovního, to nechme stranou. Faktem je, že v praktické rovině onen obrovský balík energie, který normální člověk dává do rodiny, můžu já dávat do práce a do svých aktivit. Do způsobu života, který vedu, nejen že by se nevešla rodina, ale nevešel by se tam v tuto chvíli ani žádný vztah. Ale mě to baví na farnosti i na fakultě. Jsou to tak odlišné vesmíry, že jedno je odpočinkem od druhého a dá se to zvládat poměrně bezbolestně.

Co přesně vás přivedlo k etice jako disciplíně?
Současnou vědu vidím jako obraz inflačního rozepnutí vesmíru po Velkém třesku. Čelíme obrovskému přetlaku nových poznatků. Kdo chce být ve vědě v pelotonu, musí 24 hodin denně dělat svůj obor a úzce se specializovat. Dostáváme se do situace, že biolog nejen že netuší, co se děje v chemii, ale on ani neví, co se děje v sousedních disciplínách biologie. Syntéza je však někdy hodně potřebná, což přesně nabízí etika, navíc speciálně bioetika. Problém je, že abyste to mohl dělat, musíte být občanem dvou světů, jak biologického, tak filozofického, a to je nesmírně náročné. Snažím se o to, i když mám pocit, že zatím fatálně selhávám.

Které téma z oblasti bioetiky považujete vy sám za zásadní?
Divoké téma je otázka začátku lidského života. Pro mě osobně je ale fascinující a zřejmě už celoživotní téma otázka, do jaké míry geny ovlivňují naše myšlení a chování. Čeká nás v této oblasti ještě velká reflexe a není mnoho odborníků, kteří by tomu rozuměli. Dnes už běžně víme, že za barvou květu nebo tvarem semínka jsou geny, to je klasický Mendel, který se učí už snad v mateřské škole. Ale to, že kromě hmotných parametrů našich těl geny ovlivňují i to, jak se každý den chováme, o čem přemýšlíme, to jsme si ještě zcela nepřipustili. Je zřejmé, že to tak je, otázka je jen do jaké míry.

Co myslíte tou mírou?
Evoluční psychologové přišli na to, že i způsob myšlení je v nás nějakým způsobem fixovaný. Proč se dětem v kočárku líbí jízda po hrbolaté dlažbě a kolíbání? Proč mají muži rádi spíše pornografický průmysl a ženy spíše červenou knihovnu? Proč se bojíme v noci a domy si rádi stavíme na kopci s výhledem? Proč se mi líbí právě tahle dívka a ne jiná? Za tím vším stojí fakt, že pocházíme ze zvířat, nespustili jsme se po zlaté šňůře z nebe. Zároveň – a to neříkám jako věřící člověk, za těmito myšlenkami stojí ateisté – není možné říct, že jsme jen nahé opice. Nelze tvrdit, že svoboda neexistuje, že jsme jen vehiklem, v němž za provázky tahají geny. To není jen špatná filozofie, ale i špatná biologie. Každopádně je to pro mě jako pro etika velká výzva.

Myslíte v tom smyslu, do jaké míry máme svobodnou vůli?
Přesně tak. Je to bohužel debata obrovským způsobem kontaminovaná diskusemi mezi věřícími a ateisty. Když ale budeme přemýšlet o člověku, aniž bychom chtěli obhajovat jeden z těchto vesmírů, uvědomíme si, že jsme opravdu zvláštní v tom, že reflektujeme sami sebe. Které zvíře takhle přemýšlí? Vůbec do toho není potřeba tahat náboženství, aby si člověk uvědomil svoji výlučnost. Geny ve mně jsou určitým poradním sborem, geny mě ovlivňují zřejmě zatím těžko představitelným způsobem, ale pořád ještě se můžu rozhodnout, co budu dělat dnes večer.

Co říkáte na ty případy, kdy se genetické mutace používají jako polehčující okolnost při spáchání trestného činu?
Mezi genetiky to vzbuzuje velké debaty. Zajímavá byla jedna obhajoba vraha, která chtěla snížení trestu, protože měl mutaci v genu pro MAO A, což je gen, jehož proteinový produkt hlídá hladinu neurotransmiterů v mozku. Člověk s takovou mutací má zřejmě větší šanci na výstřelky sexuálního obtěžování nebo agrese. V té kauze, o které mluvím, obhajoba dokázala dotyčnému snížit trest z devíti na osm let. Debata o tom se dostala až na stránky časopisu Nature, kde výborně argumentoval Steve Jones. Říkal, že než začneme lidem snižovat tresty na základě mutace genů, měli bychom si uvědomit, že tu existuje jedna děsivá mutace, se kterou máte 16krát větší šanci, že skončíte v kriminále a že lidé s touto mutací spáchají v průměru devět z desíti vražd. O co jde? Ta mutace se jmenuje chromozom Y, neboť muži jsou 16krát častěji ve vězení než ženy a muži opravdu spáchají devět vražd z deseti. Ale já jsem před narozením nebyl předběžně tázán, zda chci být muž, nebo žena! Takže my chlapci vlastně za nic nemůžeme a měli bychom žádat o snížení trestů s argumentací já nic, to ty moje geny.

Jak jde dohromady evoluční biologie s Biblí? Nenaráží při takových úvahách věřící člověk na vnitřní rozpory?
Opravdu ne. Ano, existuje skupina křesťanů, a u nás jich moc není, kteří si říkají kreacionisté a kteří berou Bibli, konkrétně tedy knihu Genesis, velmi vážně a doslovně. Jejich otázka by zněla, jestli má Bible pravdu. Pokud jsem věřící, tak musím samozřejmě říct, že ano. A pak by se kreacionista zeptal: A je tam napsáno, že svět byl stvořen za šest dní? A ono to tam napsáno je. Tím pádem je pro kreacionistu vše jasné a není o čem se bavit. Vědci se tedy podle nich mýlí nebo úmyslně falšují důkazy, strkají do hlíny sádrové kosti dinosaurů a vůbec je platí zednáři nebo někdo takový. Kromě toho existují skupiny ateistických vědců, kteří tuhle debatu využívají pro to, aby mohli říct, jak jsou křesťané pitomí, že věří něčemu, co je zřejmý nesmysl. No a někde mezi oběma těmito krajnostmi jsou normální vědci a normální křesťané.

Jak tedy jako věřící člověk vyvracíte kreacionismus?
Není s ním těžké polemizovat. Chápání první kapitoly Genesis jako deníkového záznamu je zmatení žánru. Když si vezmete Ezopovy bajky nebo Orwellovu Farmu zvířat a přečtete si to čistě jako zoolog, tak byste měl kroutit hlavou a vykřikovat, že to je nesmysl. Zvířata přece ve skutečnosti nemluví. Jenže ono je to ve svém poselství a myšlence pravdivé až až. Jen si nesmíme myslet, že je to literatura faktu. Stejně je to s Biblí. Vždyť v Genesis je na první pohled celá řada logických nesmyslů. Ambicí jejího autora určitě nebylo odpovědět na otázku „jak“, ale spíš na otázku „proč“. Není to učebnice biologie nebo historie. Například pokud byl člověk stvořen až šestý den, tak těch prvních pět tam ten lidský pozorovatel ani nemohl být. Jistě že Genesis není pohádka, geografická lokalita, o které se tam píše, existuje, skutečný je i ten národ. Ale není to dokumentární film.

Nezbavujete ale Bibli tím, že ji berete jen jako literaturu, její posvátnosti?
Fakt, že si křesťanství trouflo podrobit své náboženské texty klasické literární kritice, je dnes považován za naprosto zásadní věc. Tím, že věřící dokázali Písmo svaté zbavit pelu posvátnosti a dívali se na něj jako na jakoukoliv jinou literaturu starověku, se přestali bát vědy. Islám to neudělal a kde se ocitl? V 10. století byli daleko před Evropou, Aristoteles se sem dostal z arabských překladů. Jenže pak se islám zalekl reflektovat sám sebe a pustit se do vědy. Ano, udělat to je pochopitelně rizikový podnik, protože věda může člověka zavést do míst, která mu nemusí být úplně příjemná, ale společnost to posunulo.

Pro mě jako pro ateistu je obtížně pochopitelné, jak je možné zachovat si víru, když ji člověk tak realisticky rozebere.
Ba právě naopak. Skutečnost, že zpochybníte úplně všechno, že se ptáte, kdy a kým byla Bible napsána a jaké jsou tam nesrovnalosti, vás dovede k dospělé víře. Málo platné, pravda vás osvobodí.

Nesměřuje pak ale člověk k tomu, co dnes uvádí řada Čechů, že se hlásí k jakési nedefinované víře v něco, co však asi není úplně přesně ten křesťanský Bůh?
U této otázky je velký problém v tom, že lidé často dávají rovnítko mezi víru v Boha a církev. S vírou v něco jako boha člověk obvykle nemá problém. Někde to v sobě zřejmě máme zakódované a Jung říká hezky, že člověk je nevyléčitelně náboženský. Když se zamyslíte nad tím, že člověk je výsledkem procesu, který začal před 13,8 miliardami let, kdy vznikl vesmír, či před 4,6 miliardami let, kdy vznikla Země, a že Země byla při svém vzniku žhavá koule z prachů a plynů, aby z ní posléze vyletěla raketa Apollo podívat se na Měsíc, musíte k těmto úvahám dojít. Napadne vás, že to, co se tady odehrává, je nějakým způsobem výjimečné, a začnete přemýšlet, jakého příběhu jste součástí. Jaký to všechno má smysl? No a vedle toho je tu církev. Zejména český národ k ní má poměrně negativní vztah – od Jiráskovy doby temna přes pálení čarodějnic až po kondomy, sexuální obtěžování a církevní restituce – to jsou věci, které se spoustě lidí asociují s vírou v Boha, a to je špatně. Křesťanství opravdu není jen soubor jakýchsi morálních příkazů. I když je mystika bez morálky jednooká, mnohem horší je mít morálku bez mystiky.

Rozhovor vznikl v roce 2013 pro časopis Absolvent Masarykovy univerzity.

Marek Orko Vácha (*14. září 1966) je římskokatolický kněz a přírodovědec. Pochází z Brna, kde také vystudoval obory molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě MU. Teologii studoval v Olomouci. Řadu let učil na Biskupském gymnáziu v Brně. Dnes působí ve farnosti Lechovice u Znojma a zároveň je přednostou Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Zabývá se tématy evoluční biologie a bioetiky. Publikoval na tato témata řadu odborných prací a věnuje se také popularizaci. Přezdívku Orko získal ve skautu, znamená Orlí oko.

Masarykova univerzita | Masaryk university