Ve svém posledním ročníku studia ekonomie jsem se vydal na roční pobyt na partnerskou univerzitu Masarykovy univerzity – na Higher School of Economics do ruského Petrohradu. Plánovaný časový rozvrh byl 2/3 studium a 1/3 kultura. Většina studia měla být ruština, potom lehké zlepšení znalosti matematiky a upřesnění budoucího výzkumu v doktorském studiu. Říká se, že Rusko je země neomezených možností, pro mě se stala zemí velkých změn. Proč?
Škola dá zabrat, ale stojí za to
O ruském školství se povídá leccos a ve většině případů to není pozitivní, moje zkušenost je ale přesně opačná. V Petrohradu jsem poznal, že náročnost studia je nutnou podmínkou jeho kvality a zdejší požadavky na práci a znalosti se s našimi vůbec nedají srovnat. Už v úvodním magisterském předmětu Základy ekonomické teorie pro studenty z jiných oborů, který jsem si původně zapsal kvůli terminologii v ruštině, jsem na zkoušce řešil model, který u nás máme až v úplně posledním předmětu.
Rusko jsem při výběru destinace zvolil i proto, že má silnou tradici v matematice a já jsem psal práci o použití matematiky v ekonomii. Skutečně, v matematice nebo třeba v programování jsou Rusové úplně jinde než my. Nejenom studenti ekonomie, ale i financí nebo managementu mají v prvním ročníku bakaláře takovou matematiku a statistiku, jako u nás matematici z přírodovědy. Semestr má 20 týdnů, zkouškové týden a třeba zkoušku z mikroekonomie jsem skládal na Vánoce. Do školy se chodí 6 dní v týdnu, i v sobotu.
Byl to pro mě skutečně tvrdý začátek, ale také velmi silná motivace – mnoho lidí ke mně coby studentovi z Evropy obdivně vzhlíželo, přitom jsem byl na úrovni bakaláře druhého ročníku. Propadal jsem se hanbou do země a nechtěl zklamat očekávání. A motivace zafungovala, za několik měsíců jsem byl schopen držet krok, dokonce jsem patřil k těm lepším studentům.
O úrovni školy vypovídá třeba i to, že jsem se tady zatím setkal s pěti ekonomy z prestižního pražského institutu CERGE, přitom v Brně byl za čtyři roky jeden. Nevýhodou je nízká až žádná volnost ve výběru předmětů pro běžné studenty. I pro mě jako výměnného studenta bylo sestavení rozvrhu mission impossible.
Nakonec jsem si zapsal bezmála všechny předměty jedné skupiny ruských studentů. Rozhodně nelituju – jednak jsem získal přátele mezi místními a také jsem se naučil rusky za pochodu, či spíše za běhu, v enormně krátkém čase. Člověk se nejlépe naučí plavat, když ho hodí do vody.
Petrohrad – multikulturní Benátky severu, ale i dědic socialismu
Zahraniční pobyt samozřejmě není jen o studiu, ale i o místě. Petrohradu se někdy říká Benátky severu nebo Paříž východu. Pro místa, která uvidí většina turistů, to platí beze zbytku. Ermitáž, chrám svatého Izáka nebo chrám Krista na krvi jsou skutečně impozantní a stojí za vidění. Asi tři měsíce jsem bydlel v samotném centru města a večerní procházky kolem kanálů nebo Něvy mají neopakovatelné kouzlo. Historie tam dýchá z každého domu.
Nelze ale zapomínat na to, že Petrohrad má přes pět milionů obyvatel a všichni nemohou žít v palácích. V normalizačním Československu jsem sice nežil, ale přestavuju si ho zhruba tak, jak vypadá zbylých 95 procent Petrohradu – šedivé, oprýskané paneláky, v průměru tak třikrát větší, než na co jsme zvyklí u nás.
Snad ještě horší jsou takzvané chruščovky – pětipatrové domy narychlo postavené v šedesátých letech z betonových kvádrů, které svou původně plánovanou životnost už desítky let přesluhují. V českých městech běžné rodinné domy tady v podstatě neexistují. Kdysi jsem se podivoval kontrastu mezi centrem Brna a řekněme Bystrcí nebo Líšní. Ani Praha se však skutečnému velkoměstu typu Petrohrad zdaleka nepřibližuje.
Další z předlouhé řady překvapení, které si pro mě Petrohrad přichystal, je multikulturalismus. U nás možná trochu panuje názor, že Rusko je národnostně a kulturně unifikovaná země. Není to pravda a samotného mě překvapilo, jak pestrá skladba studentů a obyvatel v Petrohradu je.
Důvodem je, že mnohonárodnostní Sovětský svaz do značné míry stále existuje. Situaci dobře ilustruje složení patra na koleji, kde jsem půl roku bydlel – byl tam Turkmen, Rus z Uzbekistánu, napůl Ukrajinec, jeden Kazach a dvě Kazašky, Němec z Kazachstánu, Korejka z Kazachstánu, Běloruska, dvě „čisté“ Rusky, jeden Rus s polskými kořeny, Britka a já. Jen čtyři z nás přitom byli výměnní studenti.
Dále znám Armény, Tádžika, Litevce či Kyrgyze. V samotném Rusku jsou muslimské, buddhistické nebo třeba židovské regiony. Když se zajímáte, dá se zjistit opravdu hodně o obrovském kusu světa, který my na západě bohužel často házíme do jednoho pytle.
Říše zla? Ne tak docela
Samozřejmě dobře znám západní mediální obraz Ruska coby říše zla a země třetího světa, kde po ulicích jezdí tanky a když promluvíte anglicky, tak vám hrozí ukamenování. Také by na hranicích měly stát hordy Rusů s nabitými puškami čekající na Putinův povel k invazi na západ. Buď jsem se špatně díval, nebo ten mediální obraz možná není úplně pravdivý. Mě osobně každopádně velice mrzí, že jsem Petrohrad neobjevil už o mnoho let dříve.
Autorem je student Ekonomicko-správní fakulty MU.
