Analýza sekvencí DNA se dá využít nejen pro identifikaci žijících lidí, ale lze ji aplikovat i u osob nežijících již desítky nebo stovky let. U takovýchto osob je často potřeba potvrdit, zda nalezené kosterní pozůstatky, vlasy, vousy nebo krev skutečně patří domnělé, často historicky významné osobě. Známe už několik zajímavých případů, kdy analýza DNA k identifikaci významně pomohla.
Prvním příkladem byla identifikace nalezených kosterních pozůstatků, u kterých se mělo za to, že patří poslední ruské carské rodině z dynastie Romanovců, jejíž členové byli popraveni po jejich svržení v průběhu revoluce v roce 1918. Nalezené dospělé i dětské pozůstatky dle antropologického zkoumání naznačovaly, že by se opravdu mohlo jednat o pozůstatky cara Mikuláše II., carevny Alexandry a jejich pěti dětí. Analýza DNA měla tuto domněnku potvrdit.
Nejčastějším přístupem v takových případech je prokázat, že daná osoba geneticky patří do určité rodové linie, tedy že byla příslušníkem daného rodu či rodiny. K tomu se s výhodou využívá mitochondriální DNA (mtDNA), která se dědí pouze v ženské linii. Po matce ji sice zdědí synové i dcery, avšak dále se přenáší přes pohlavní buňky pouze dcer, tedy žen. A protože sledované sekvence jsou relativně stabilní, lze porovnáním s mtDNA například žijící osoby ze stejné rodové linie prokázat příslušnost k této linii u domnělé osoby, respektive jejích pozůstatků.
V případě prokazování identity carevny Alexandry bylo využito srovnání s mtDNA prince Filipa, manžela současné britské královny, který patří do stejné mateřské linie jako carevna, protože sdílejí společného ženského předka královnu Viktorii. Mitochondriální DNA královny Viktorie tak nese jak její vnučka carevna Alexandra, tak i princ Filip, který je synem Viktoriiny pravnučky.
Podobně mtDNA pomohla prokázat i identitu cara Mikuláše, jehož mtDNA, kterou zdědil od své matky, byla shodná s jeho bratrem velkovévodou Georgiem Romanovem (mtDNA byla získána z jeho pozůstatků). A shodu vykázala i s mtDNA žijící hraběnky Xenie Nikolaevny Sheremeteva-Sfiris, pravnučky Mikulášovy sestry.
Stejným způsobem lze využít také chromozom Y, který mají však pouze muži a dědí se tak zase naopak v otcovské linii. V tomto případě byla prokázána shoda chromozomu Y cara Mikuláše II. s chromozomem Y žijícího Andrewa Andreeviche Romanova (jejich společným mužským předkem byl car Mikuláš I.).
DNA ze sto let zaschlé krve
Analýza pozůstatků cara Mikuláše II. je však zajímavá ještě z dalšího důvodu. Bylo zde totiž možné využít i standardního profilování DNA, které se používá například v kriminalistice.
V tomto případě byla porovnána DNA z kosterních pozůstatků (konkrétně ze zubu) s DNA získané přímo z krve Mikuláše II. Jednalo se o krev, kterou byla potřísněna košile v důsledku zranění hlavy, které Mikuláš II. utrpěl při návštěvě Japonska při údajném atentátu na něj.
Mikuláš si košili schoval a ta nakonec přežila i revoluci a byla vystavena v Petrohradu v Ermitáži. Z této zaschlé krve se podařilo získat dostatečné množství DNA ke srovnávací analýze. Takto byla prokázána jednoznačná shoda a bez pochyb bylo doloženo, že pozůstatky opravdu patří poslednímu ruskému caru Mikulášovi II.
Profilování DNA nakonec pomohlo potvrdit i to, že dětské pozůstatky patří skutečně dětem Mikuláše a Alexandry. Srovnáním DNA bylo prokázáno jak otcovství Mikuláše, tak i to, že matkou všech dětí byla carevna Alexandra. Tím bylo nakonec spolehlivě dokázáno, že pozůstatky patří poslední ruské carské rodině, která tak mohla být následně se všemi poctami pochována.
Příště se dozvíte, jaká překvapení přinesla analýza pozůstatků anglického krále Richarda III. nebo básníka Francesca Petrarky či Mikoláše Koperníka.
Autor je odborný asistent Ústavu experimentální biologie PřF MU.
