Česko používá pro volby do dolní komory parlamentu poměrný volební systém. Poměrný v jeho názvu znamená, že mandáty na úrovni volebního obvodu jsou rozděleny kandidujícím stranám přibližně v poměru, kolik v něm získaly hlasů.
V Evropě se využívá zdaleka nejčastěji, v žádných dvou zemích ale není úplně stejný. Liší se například průměrnou velikostí volebního obvodu nebo minimálním ziskem strany (takzvanou klauzulí) nutným k tomu, aby získala křesla v parlamentu.
U nás je klauzule pětiprocentní, ale i když ji strany překročí, v některých menších obvodech jim podobný zisk nemusí stačit ani na jeden mandát. To je ale v pořádku, protože i parlament v poměrných systémech má nejen přiměřeně reprezentovat mínění voličů, ale také koncentrovat moc a usnadňovat akceschopnost vlády.
Celkově platí, že hranice mezi úspěchem a porážkou bývá často rozostřena. Do parlamentu se dostává více stran, vznikají koalice, v nichž mohou být zastoupeny i strany, které moc dobře nedopadly, a naopak na matematického vítěze voleb se nemusí dostat.
Lakmusový papírek Dominik Feri
Každý volební systém nabízí voličům i stranám jiné příležitosti a také problémy. Český volební systém například umožňuje udělovat kandidátům preferenční hlasy, a tím zvyšovat jejich šance na zvolení.
Vzhledem k tomu, že v parlamentních volbách nelze tyto hlasy dělit mezi více kandidátek, znamená automaticky taková volba i nutnost volby strany, za niž kandidát kandiduje, ačkoliv tu bychom si třeba raději odpustili.
Strany i voliči prošli v náhledu na tento akt vývojem. Zatímco za první republiky, která preferenční hlasy neumožňovala, uvažoval senátor Otokar Krouský tak, že „taková snaha voličů, kteří se dožadují změny v navrženém pořadí kandidátů, bude zpravidla zmařena těmi voliči, kteří zcela mechanicky vloží do hlasovací urny nezměněnou kandidátní listinu“, po roce 1989 se voliči i strany s preferenčním hlasováním postupně naučili pracovat.
Voliči hlasů využívají a strany své kandidátky stále více zaplňují osobami s vysokým sociálním kapitálem a hustými společenskými vazbami, jako jsou lékaři, starostové nebo hrdinové sociálních sítí. Mohou jim přinést hlasy, jež by jinak nezískaly.
Extrémním případem je letos kandidatura Dominika Feriho, který se nachází na úplně posledním místě pražské kandidátky své strany. Strana tím jeho příznivcům vlastně říká, že pokud ho v parlamentu skutečně chtějí, musí si ho zvolit svými preferenčními hlasy. Kdyby ho proti tomu nominovala například už na třetím místě, část voličů by to mohla brát tak, že bude tak jako tak zvolen, a svůj hlas by třeba svěřili jiné straně.
Politolog ocení důvtipnost, s jakou strana využívá psychologických účinků volebních pravidel, ale zároveň si povzdechne, že strany příliš nevěří tomu, že jejich značky znamenají aktuálně v myslích voličů o mnoho více než osoby, které je reprezentují.
Zoufale nepřesná přesná čísla
Asi nejsilnějším mechanismem, pomocí kterého český volební systém vykonává nátlak na voliče, je klauzule. Máme raději volit stranu, která je nám nejblíže, a riskovat, že nezdolá pět procent, nebo raději vybrat bezpečnější alternativu?
V rozhodnutí by nám měly pomáhat průzkumy veřejného mínění. Bohužel i ty, ve kterých je využita nejlepší výzkumná praxe, v tomto úkolu selhávají. Výsledky spousty stran někde mezi třemi a osmi procenty, které vidíme ve zprávách jako velmi přesnou hodnotu, zaokrouhlenou na jedno desetinné místo, jsou vzhledem ke statistické chybě ve skutečnosti intervalovým odhadem s tolerancí dvou až tří procentních bodů.
Průzkumy navíc mají problémy i se systematickými chybami, například s tím, že voliči se k volbě některých subjektů stydí přiznat nebo s tím, že příznivci různých stran v průzkumech mají různou volební disciplínu. Agentury mají navíc různou metodologii a jsou navzájem obtížně srovnatelné.
Autor působí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU.
Podívejte se, jak politologové ve videu varují před volbou populistů
