Nejde o to být knihovnou, ale dělat knihovnu

Sidsel Bech-Petersen je designérka působící v knihovně v dánském Aarhusu. Je jedním z lidí, díky nimž je knihovna Dokk1 vnímána jako nejlepší na světě. Na Masarykovu univerzitu přijela na pozvání kabinetu informačních studií, aby pomohla s šířením designového myšlení v provozu knihoven.

Co pro vás znamená knihovna jako instituce?
Knihovna je pro mě prostorem pro uživatele a pro komunitu. Rovněž je prostorem propojujícím novými způsoby celé okolní město a lidi v něm. Je to místo, kde můžeme experimentovat a učit se jeden od druhého.

To zní poněkud odlišně od tradiční představy knihoven jako půjčoven knih, jak jsou často vnímány v Česku. Jak je možné, že je to v Dánsku tak jiné?
V Dánsku byla ona proměna hodně dlouhá. Před nějakými dvaceti lety byly knihovny u nás také zaměřeny hlavně na knihy, na udržování ticha a další tradiční záležitosti. Mnoho knihoven v Dánsku ale začalo tuto transformaci uskutečňovat skrz různé projekty a navázáním partnerství s lokálními organizacemi a díky tomu si uvědomily, že mohou hrát jinou roli v komunitách už jen tím, že se více otevřou a pozvou lidi dovnitř, aby byli součástí knihovny. Proces přechodu od chápání prostoru jako knihovního, k prostoru uživatelskému je ale dlouhý.

Co byl onen bod zlomu?
U nás v Aarhusu se vše odstartovalo tím, že jsme začali stavět novou knihovnu, což byl dlouhý proces diskuzí našeho managementu s politiky. Museli jsme je přesvědčit, že knihovny mohou ve městě dělat zajímavé věci. Když se o stavbě rozhodlo. Uvědomili jsme si, že jsme na bodu zlomu. Byli jsme si vědomi, že musíme postavit knihovnu budoucnosti.

Tou knihovnou, kterou jste postavili a kde působíte, je Dokk1. Má pověst nejlepší knihovny na světě. Čím se tak liší od ostatních?
Prvním důvodem je samotná budova, která je velmi otevřená a flexibilní, lidé v ní mohou společně trávit čas nebo sami pracovat. Je to jen na nich. Druhým důvodem jsou podle mě akce a aktivity, kterých máme asi sto každý týden, přičemž polovina je tvořena partnery. Bez nich bychom to rozpočtově neutáhli. Jsou to organizace města, kulturní instituce nebo vzdělávací subjekty jako Art Cinema, ale i lokální hudební časopisy a další. Návštěvníci to oceňují. Říkají, že pokaždé, když do knihovny přijdou, je to nový typ zkušenosti.

Často říkáte, že nejde o to být knihovnou, ale dělat knihovnu. Co to znamená?
Především to, že knihovní sbírky a budova knihovny nejsou těmi nejdůležitějšími faktory. Jsou jimi věci, které děláme spolu s uživateli a partnery při spoluvytváření aktivit a služeb.

Jak vy jako designérka přistupujete k tvorbě služeb a aktivit knihovny? Máte nějaký konkrétní přístup?
V čase se to liší. Obecně je ale velmi podstatnou součástí naší práce idea tvorby prototypů. Prostě zkoušet věci a když fungují, vytvořit reálnou službu. Neustále sbíráme co možná nejvíce zpětné vazby od našich uživatelů. Ptáme se jich, kde se třeba o nějaké akci dozvěděli, proč vlastně přišli a tak dále. Snažíme se zjišťovat, jak nás návštěvník užívá a jaké jsou jeho potřeby. Ano, nápad může vzejít od někoho ze zaměstnanců, ale snažíme se ptát hlavně lidí, kteří k nám přicházejí.

Designové myšlení je v České republice stále něco nového. Jak na takový způsob uvažování přejít?
Je potřeba úplně změnit svůj zavedený způsob myšlení, zautomatizovat ho, takže ho pak aplikujete už úplně na všechno. A to zabere spoustu času. My jsme s tím začali asi před 14 lety jako s novým způsobem práce a stále se učíme, abychom byli lepší. Designové myšlení je totiž o tom stavět uživatele na první místo a při vytváření služeb se ptát, zda tím řešíme náš problém, nebo jejich. Například když někdo od nás řeší problém, jak dostat mladé lidi do knihovny, tak je nutné si uvědomit, že to není problém těchto mladých lidí, ale knihovny. To my si myslíme, že je to na závadu. Oni to ale třeba vůbec nevnímají. Musíme tedy jít ven za nimi a ptát se, jaké jsou jejich problémy a jak by je v jejich řešení mohla knihovna podpořit. To je podle mě jádro designového procesu.

Takže je potřeba začít tím, že se budeme ptát lidí i mimo knihovny, co potřebují.
Ano. Důležité je také otevřít svou mysl. Být schopný prototypovat a zkoušet. A když neuspějete, tak se z té chyby poučit. Když chcete měnit knihovnu nebo cokoliv jiného, musíte začít u změny těchto základních myšlenkových nastavení. A to se nestane přes noc. I u nás to byl boj, spousta zaměstnanců se těchto procesů nechtěla účastnit, je to přece jen velký posun v tom, jak knihovníci fungují. Když jste vystudovaný knihovník a naráz vám začne někdo říkat, že jsme všichni designéři a že bychom měli třeba chodit ven mluvit s lidmi, neberete to úplně s nadšením, protože je to podstatné narušení toho, co jste vždy dělal. Postupnými kroky se ale dá ta hranice posunout.

České knihovny dnes hledají znovu svoje místo ve společnosti. Co by měly dělat?
Jednou z věcí by mělo být užívání designového souboru nástrojů, který vytvářelo několik knihoven se společností IDEO. Je to zdarma a nám to velmi pomohlo v popisu procesů a způsobů práce v organizaci. Teď všichni ví, že tohle je způsob, jakým věci řešíme. Dobré je i působit na vedení knihovny, představovat mu designové myšlení jako symbol změny, jako přechod k více uživatelskému a na člověka zaměřenému přístupu, tedy k dělání knihovny. Vedení pak může působit na politiky. Zároveň by lidé z knihovny měli sami začít vyvíjet nové nápady. To je podle mě cesta, jak knihovny udržet. Pokud bychom se tímto směrem nevydali, možná bychom tu za 50 let nebyli.

Masarykova univerzita | Masaryk university