Respekt k pavoukům je na místě. Jsou to mocní predátoři

Když se řekne zoologie, většina lidí si vybaví studium velkých zvířat, jako jsou třeba afričtí lvi. Stano Pekára v dětství taky fascinovali, postupně ale zjistil, že daleko zajímavější svět se dá najít mezi stébly trávy na kdejaké mezi, třeba hned za vaším domem. Proto dnes už úspěšný arachnolog z Přírodovědecké fakulty MU zcela propadl pavoukům. O jejich chování publikuje nejen v prestižních vědeckých časopisech, ale jezdí za ním točit záběry do svých dokumentů i National Geographic.

Jak jste se dostal zrovna k pavoukům?
Náhodou. Na střední škole jsem chtěl dělat nějakou práci v rámci SOČ a lákaly mě šelmy jako gepardi a lvi, prostě krásná velká zvířata, která žijí v Africe. Šel jsem do zoo a tam se mě ujal člověk, který se staral o zvířata. Posadil mě před klec s rysem ostrovidem a řekl, ať ho pozoruji. To mě asi po dvou sezeních přestalo bavit, a protože jsem asi vypadal hodně zoufale, moje učitelka chemie mi doporučila jednoho pána, který sice vedl dobré SOČ, ale jen o pavoucích. Tehdy jsem vůči tomu byl hodně skeptický, protože o bezobratlých jsem skoro vůbec nic nevěděl, ale navštívil jsem ho, a protože byl opravdu zdatný pedagog, tak mě do tématu vtáhl.

Takže vlastně už od střední školy děláte s pavouky.
Od 16 let a už mě to nepustilo. Dodatečně jsem zjistil, že pavouci jsou vlastně daleko zajímavější než ty šelmy.

Jak to?
Šelmami se zabývá spousta lidí a takřka všechno už je prozkoumané. Tam na nic nového nepřijdete. Pavouci jsou naproti tomu probádaní poměrně málo a navíc jsou podstatně různorodější. Šelem je pár druhů, pavouků je naproti tomu na světě minimálně 46 tisíc druhů a každý vykazuje úplně jiný typ chování, jinou loveckou strategii. Je to velké neorané pole.

Na první pohled jsou ale pavouci méně atraktivní.
To určitě. Šelmy jsou krásné a elegantní, ale prostě po vědecké stránce už ne moc zajímavé.

Liší se hodně chování velkých šelem a pavouků?
Ukazuje se, že tak moc ne. Původně si vědci mysleli (ale to už je hodně dávno), že bezobratlí jako pavouci jsou takoví naprogramovaní roboti, kteří jsou nastavení vykonávat jisté typy činností. Čím víc je studujeme, tím víc se ale ukazuje, že to není pravda. Úplně stejně jako vyšší predátoři nebo jako lidé se dokážou učit a modifikují svoje chování v závislosti na zkušenosti. V některých aspektech dokonce vyšší predátory překonávají. Jsou popsané druhy pavouků, které dokážou vyvinout až desítky různých loveckých strategií.

Jak je možné, že bezobratlí se svým poměrně primitivním nervovým systémem dokážou to stejné co savci?
To se právě neví. Dřív se předpokládalo, že čím menší mozek nebo nervový systém, tím primitivnější živočich. Dnes se ale zdá, že to bude založené na něčem jiném. Anebo je problém v tom, že vyšší savci jako člověk nevyužívají kapacitu svého mozku dostatečně. Vždyť se nově u bezobratlých mluví i o „osobnosti“. Jsou u nich pozorovatelné různé behaviorální typy – někteří jsou odvážnější nebo agresivnější, jiní zase plašší. To, co můžete běžně vidět třeba u svých domácích mazlíčků, pozorujeme i u pavouků.

Vy se věnujete hodně výzkumu chování pavouků. Co objevování nových druhů? Je to ve vašem oboru ještě aktuální?
Je to velmi aktuální. Ve světě bezobratlých existuje řada regionů, kde je druhové složení takřka nepoznané. Já sám jsem původně vystudovaný taxonom, tedy odborník přímo orientovaný na popisování nových druhů, dnes už mě ale víc zajímá chování živočichů. Nicméně když se s kolegy vydáme do méně probádaných oblastí, tak se taxonomii stejně nevyhneme, protože na nové druhy narážíme, ať chceme, nebo ne a musíme je nejdřív popsat, a až potom se můžete dívat na jejich biologii.

Objevování nových druhů pavouků je opravdu tak běžné?
Záleží na tom, kam vyrazíte. Když jsem se před dvaceti lety začal zabývat pavouky ze Středomoří, tak jsem zjistil, že drtivá většina druhů, které jsem našel, je úplně neznámá. Dnes už je to jiné, ale pořád se to občas stane. Když ale vyrazíte do Afriky, tak na vás nové druhy vyskakují zpod každého kamene.

Čím to je, že je tolik druhů pavouků nepopsaných? U obratlovců už se to vědcům asi jen tak nestane.
To je jednoduché. Například v České republice je míň než tisíc druhů obratlovců, bezobratlých je tu ale 50 tisíc minimálně. Už čistě z tohoto poměru je jasné, že kdybychom začali nové druhy bezobratlých hledat a popisovat ve stejný okamžik stejným tempem, bude nám to trvat 50krát déle. V Evropě je ale situace i tak poměrně dobře zmapovaná. Máme tu popsáno řekněme 90 procent veškerých druhů. Když ale vyrazíte kamkoliv jinam, situace je spíš opačná.

Proč vás taxonomie už tolik nebaví?
Je hodně popisná a já jsem víc zvídavý člověk, chci vědět, jak věci fungují, a v chování zvířat je spousta záhad. Člověk pozoruje nějaký jev, snaží se ho vysvětlit, a když dojde do cíle, zjistí, že je to často docela jinak, než si myslel na začátku. Je to jako detektivka. Chci přijít na to kdo, proč a jak.

Co vás při vašich výzkumech nejvíc překvapilo?
Jedno z prvních a velkých překvapení bylo mimikry – tedy že se pavouk vydával za něco jiného. Podařilo se mu totiž napálit i mě. Pro jednoho kolegu jsem potřeboval najít určitý druh pavouka mravčíka. Věděl jsem docela přesně, kde ho hledat, a tak jsem se na lokalitu vydal. Jenže první den jsem nenašel ani jednoho. Tak se návštěvy opakovaly a pořád nic, až na konci jednoho dne jsem se zadíval na kolonii mravenců, co tam žila, a najednou vidím, že někteří ti mravenci vůbec nejsou mravenci, ale pavouci. V rámci svých loveckých strategií se za ně vydávali a oklamali i mě. To bylo něco naprosto nečekaného. A tím mě dostali. Vy samozřejmě jako vědec víte, že někteří pavouci napodobují mravence, ale u tohoto druhu to nikoho nikdy nenapadlo.

Jak je to možné?
To, že je druh známý, neznamená, že se něco ví o jeho způsobu života. Objevit ho můžete třeba tak, že se chytí do nějaké pasti. Nikdo přitom netuší, že žije v okolí mravenišť. Podobnost s mravencem není tak dokonalá, že když ho uvidíte na obrázku, tak si řeknete, že používá mimikry. Dokud ho nepozorujete v určitém kontextu a nezkoumáte jeho chování, tak vám to vůbec nemusí dojít.

Spousta lidí má z pavouků strach. Často poměrně iracionálně, třeba kvůli vzhledu. Mně na nich naopak připadá trochu děsivé, jak jsou to výkonní predátoři ve srovnání třeba s tím, co můžeme vidět v říši savců. Vás to neděsí?
Určitě před nimi mám respekt. Pavouci jsou skutečně mocní predátoři i díky velmi účinnému jedu. Když tedy vidím velké druhy, určitě se je snažím nedráždit. Já sám ale většinou pracuji s pavouky, kteří jsou velmi malí, v řádech milimetrů. Šance, že na vás takový tvor použije svůj jed, je prakticky nulová. Ale respekt k pavoukům je naprosto v pořádku a na místě. Těžší je pro mě pochopit, že má někdo z pavouků panický strach, ale rozumím tomu, že existují různé typy fobií. Měli jsme tu studentku, která nedokázala snést pohled ani na obrázek pavouka.

Můžou být nebezpeční pro člověka?
Jsou části světa, kde se pavouci nebezpeční pro člověka vyskytují, ale incidenty tohoto typu jsou poměrně vzácné. Velké jedovaté druhy se zpravidla skrývají v norách a jsou aktivní v noci. Běžný člověk s nimi tím pádem nemá moc jak přijít do styku. Sem tam se to může stát, ale je to rozhodně daleko méně časté než třeba uštknutí hadem.

Výzkum chování pavouků je z velké části základní výzkum. Vy se ale zabýváte i jejich využitím v zemědělství. O co jde?
Souvisí to s vývojem mé kariéry. Po ukončení magisterského studia jsem nastoupil do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, tedy do aplikovaného výzkumu, a dodnes mě zajímají možnosti využití přirozených nepřátel škůdců. A tam patří i pavouci. Mají však pro tyto účely celou řadu nevýhod. Těžko se chovají, protože jsou kanibalističtí, a tak nelze zřídit velkochov. Chovat je oddělené je zase neekonomické. Dále mají poměrně dobrou disperzní schopnost, takže když je někam vypustíte, snadno emigrují. Zřejmě nejpodstatnější problém je ale jejich velmi pomalý vývoj. Škůdce, typicky nějaký druh hmyzu, má několik generací do roka. Taková mšice se množí skoro každý týden. Pavouk se množí typicky jednou ročně, a nestíhá tedy dohnat populaci škůdců.

Vám se s vaším týmem přesto podařilo jisté využití objevit.
Většina bezobratlých je v zimě neaktivní. Ale ne mery, a přitom je to jeden z nejvážnějších škůdců na hrušních, který dokáže strom v podstatě úplně zničit. Je aktivní skoro celou zimu a začíná se množit už v únoru, což je velmi nepříjemné, a bojuje se s ní chemicky. Jenže my jsme v několika výzkumech zjistili, že v těchto sadech žijí kromě jiných dva rody pavouků, kteří jsou navzdory nízkým teplotám také v zimě aktivní a právě merami se živí.

Jak se toho dá využít?
Experimentálně jsme dokázali, že když se pavouci odstraní, tak se počty mer zvýší, a naopak tam, kde je pavouků víc, je mer výrazně méně. Pro sadaře tedy může být zajímavé podpořit jejich přirozený výskyt. Stačí nepoužívat širokospektrální insekticidy, které zahubí i pavouky, a nechat je populaci škůdců regulovat. Případně je možné pavoukům poskytnout nějaký úkryt. Zkoušeli jsme třeba lepenkové pásy na kmenech stromů a větvičkách. Dá se ale pracovat i s takovými metodami, jako je vysévání bylin a plodin mezi řádky. Takové prostředí přiláká a udrží pavouky i další přirozené nepřátele škůdců.

Co pavouci loví za kořist?
Drtivá většina pavouků loví různé druhy hlavně hmyzu, těm se říká generalisti. Představte si třeba obyčejného křižáka, který do své kruhové sítě uloví prakticky cokoliv a to i sní. Platí to pro 95 procent pavouků. Ten zbytek jsou specialisti vychýlení ve prospěch nějaké skupiny, zaměřují se třeba na ty zmiňované mravence.

Ti ale asi neloví do sítí.
Síť má jen asi polovina druhů pavouků a ano, specialisté síť většinou nepoužívají. Oni ani nemůžou. Vůbec nemají potřebné žlázy na vytváření sítí a používají jiné lovecké strategie.

Čas od času se objeví zpráva o možném využití pavoučích sítí coby materiálu s unikátními vlastnostmi. Je to reálné?
Osobně se tomu nevěnuji, ale věřím, že to reálný potenciál má. Je to biomateriál, jehož vlastnosti ještě úplně dokonale neznáme, ale i z toho, co víme, je zřejmé, že má podobné vlastnosti jako třeba kevlar. Velký zádrhel je ale produkce vlákna. Zatím se nikomu nepodařilo v umělých podmínkách syntetizovat nic tak kvalitního. Ale to je asi jen otázka času.

Dostávat to přímo z pavouků by nešlo?
Možné to je, ale je to pracné. Je to svým způsobem podobné získávání vlákna bource morušového, u kterého rozplétáte kuklu. Podobně lze pavouka umístit na takový skřipec, a vlákno z něj prostě táhnout. Je to ale hrozně neefektivní.

Řada vědců se dnes věnuje popularizaci, ale ke spolupráci s BBC nebo National Geographic se jen tak někdo nedostane. Vám se to povedlo. Jak si vás našli?
Vždycky mi prostě napsali e-mail nebo zavolali. BBC někdy v roce 2004 hledala nové téma do seriálu Davida Attenborougha a zaujaly je právě ty zmiňované mravenčí mimikry. Někde si to přečetli, a tak to prostě zkusili. National Geographic přišel asi devět let nato točit to samé.

Proč to samé?
S BBC se natáčení moc nevydařilo, přestože tu byli dvakrát. Chtěli zachytit, jak maskovaný pavouk útočí na mravence, ale poněvadž je útok velice rychlý, bylo nutné použít vysokorychlostní kameru. Jenže v té době to byla naprosto unikátní technologie a ve Velké Británii bylo jen jedno takové zařízení, které navíc nesmělo opustit zemi. Takže přijeli s běžnější technikou a prostě to s ní nešlo. Některé záběry byly pěkné, ale nepodařilo se jim natočit vše, co chtěli, a ve výsledném dokumentu se nakonec neobjevily. National Geographic tu byl až v roce 2013 s lepší technikou a těm už to vyšlo. Záběry se dostaly do dokumentu The Secret Life of Predators.

Co takové natáčení obnášelo z vaší strany? Musel jste jim to celé nachystat v laboratoři?
Protože jsou to velmi malé organismy, tak točit je venku moc nejde. Filmaři by tím strávili měsíce s nejistým výsledkem. Takže ano, dělali jsme to v laboratorních podmínkách, což znamenalo, že jsem musel jít do přírody nachytat velké množství mravenců a pavouků a nechat je vyhladovět. Filmaři pak sice přijeli jen na pár dní natáčení, ale pro mě to byl více než měsíc příprav.

Bavilo vás to?
Moc. Přírodopisné filmy mě vždycky fascinovaly. Už jako malý jsem snil, že bych něco takového jednou dělal. A to se mi vlastně aspoň na chvíli splnilo. Je to pěkné, ale hodně náročné. Od rána do večera děláte pořád to stejné, snažíte se zopakovat tu stejnou situaci a pak je z toho pár vteřin záběrů.

Jak se vlastně sbírají pavouci?
Existuje několik metod, které se běžně používají i na odchyt hmyzu, zpravidla různé pasti. Já v současné době už jdu po konkrétních druzích a většinou vím, v jakém mikrobiotopu se vyskytují, tedy třeba pod jakým kamenem se po nich mám dívat. Jdu tak říkajíc najisto.

Jak pavouky pozorujete při jejich životě? To si prostě lehnete do trávy?
Ano a často. Nápady na to, čemu se budu věnovat, vždycky přicházejí v přírodě. Všimnu si, že se děje něco zajímavého, vytvořím si nějakou hypotézu, proč a jak to je, a tu se pak pokusím ověřit v laboratoři, kde to nějakým způsobem simuluju.

Část roku vždycky trávíte v terénu?
Kvůli pracovním i rodinným povinnostem už to není tak ideální jako dřív, že se člověk prostě sebral a na dva měsíce někam odjel, ale pořád se snažím aspoň párkrát v průběhu roku na týden vyrazit za sledovanými druhy pavouků. Mám to rád, ale tuhle část práce už dneska víc dělají mí studenti.

Masarykova univerzita | Masaryk university