Rozmnožování živočichů je velmi rozmanité a někdy docela náročné. Jednoduché to nemají ani pavouci. Podobně jako člověk, samec pavouka oplodňuje samici svými spermiemi, na tuto situaci se však musí dopředu a poněkud složitě připravit.
Tělo pavouka se skládá ze dvou částí – hlavohrudi a zadečku. Spermie produkují samčí pohlavní orgány uložené v zadečku, které ale nenavazují na žádný kopulační orgán, jak tomu je u mnoha jiných živočichů včetně člověka. U pavouků na zadečku najdeme pouze jednoduchý pohlavní otvor, kopulační orgány pak musíme hledat na hlavohrudi v blízkosti ústního ústrojí.
Kopulační orgány jsou neseny na končetinám podobných přívěscích, takzvaných makadlech, a aby samci mohli předat své spermie samici, musí je nejprve transportovat ze zadečku do makadel. Děje se tak za pomoci speciální síťky, kterou si utkají krátce poté, co dosáhnou pohlavní dospělosti. Na tuto síťku nejprve ze zadečku „vytlačí“ spermie, které následně nasají do speciálních útvarů na makadlech - bulbů, které slouží pro skladování spermií a jejich přenos do těla samice.
Samotná kopulace se pak většinou odehrává s určitým zpožděním – typicky samci nejdříve takto „nabijí“ své bulby a teprve pak se vydávají hledat samici ochotnou se pářit.
Páření pavouků má mnoho podob. Typicky mu předchází komplikované samčí námluvy, které slouží k předvedení kvality samce a překonání samičí neochoty se pářit či k odvrácení jejích kanibalistických choutek. Je-li samec ve svém přesvědčování úspěšný, samice mu dovolí zaujmout pozici potřebnou k vložení bulbu, která je různá u různých druhů.
Během páření můžeme pozorovat různé fenomény – samec může samici „uklidňovat“ nebo stimulovat dotyky svých nohou či makadel, u některých druhů ji krmí výměšky ze speciálních žláz, u jiných si amputuje část či celé makadlo, aby zablokoval přístup k jejím vajíčkům jiným samcům. Jiné druhy na to jdou méně drasticky a samičí pohlavní otvor zalepují výměšky žláz. Páření bývá obvykle ukončeno samicí více či méně brutálním způsobem – buď samce jednoduše setřese anebo na něj zaútočí. Nebezpečí kanibalismu totiž u některých druhů přetrvává i během či po kopulaci.
Původně jsme na Přírodovědecké fakultě MU zkoumali pavoučí rozmnožování pouze skrze pozorování jejich chování během kopulace. Pro pochopení různých reprodukčních taktik je ale mnohdy důležité vědět, jak vlastně fungují samotné reprodukční orgány a co se děje „uvnitř“, například jakou strukturu má reprodukční trakt samice, kde jsou v něm po kopulaci spermie uloženy a tak podobně. Díky studiu zátek, kterými někteří pavouci zabraňují přístupu k pohlavním orgánům samičky, se nám nedávno podařil zásadní objev smyslového orgánu v bulbech, o nichž se dosud předpokládalo, že nemají ani žádné nervové buňky.
Nyní víme, že samci pavouků při kopulaci jen slepě nešátrají kolem samičích pohlavních otvorů, ale jsou schopni detekovat nejrůznější informace. Na základě těchto informací pak mohou přizpůsobit svou investici do daného páření. Zatím nedokážeme přesně říct, co všechno jsou samci svými bulby schopni zjistit. Je ale velmi pravděpodobné, že získají mechanické informace potřebné pro správné spojení se samicí a pro úspěšný přenos spermatu.
Smyslový orgán ale může zřejmě detekovat také informace chemické, jako je reprodukční historie samice, které může rozhodovat o tom, do jaké míry bude samec investovat do daného páření. Samci obecně preferují dosud nespářené samice a některé druhy pavouků s již spářenými samicemi vůbec nekopulují.
K oplození pavoučích vajíček totiž nedochází ihned po kopulaci – spermie jsou uchovávány ve speciálních komůrkách v těle samice, v takzvaných spermatékách. K oplození vajíček pak dochází až těsně před jejich nakladením, tedy několik dnů, týdnů či dokonce měsíců po kopulaci. Protože samice dokáže skladovat spermie všech svých partnerů, kopuluje-li samec s již spářenou samicí, musí jeho spermie „soutěžit“ se spermiemi jiných samců a může se stát, že vůbec nebudou použity k oplodnění vajíček. U mnoha druhů pavouků přitom stavba samičích genitálií zvýhodňuje právě spermie prvního samce, neboť bývají uloženy blíže k vajíčkům.
Kromě reprodukční historie samice jsou samci schopni poměrně přesně určit její věk. Ten může být zásadní, protože u některých druhů jsou starší samice často neochotné se pářit, bývají agresivnější a riziko, že na samce zaútočí, u nich bývá vyšší. Takovým samicím se tedy samci obvykle snaží vyhnout.
Zajímavé je, že tuto informaci jsou samci často schopni odhadnout na základě pouhého kontaktu se samičím vláknem. Samci jiných druhů jsou schopni rozpoznat samici, která nejenže se dosud nepářila, ale ještě ani nedosáhla pohlavní dospělosti. S takovou samicí pak často kohabitují, hlídají ji a odhánějí jiné nápadníky. To vše proto, aby byli opravdu tím prvním, s kým se čerstvě dospělá samice spáří.
Autorka je odborná pracovnice Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU.
