Jak se mají děti bránit kyberšikaně - díl třetí

V předchozích příspěvcích jsme se věnovaly tomu, jak se děti vyrovnávají s kyberšikanou. Obvykle mluví především o dětech, které jsou terčem kyberšikany, tedy obětech, případně o těch, které kyberšikanu iniciují - agresorech. V poslední době se ale stále více pozornosti zaměřuje i na takzvaně přihlížející, tedy děti, které jsou svědky probíhajících útoků, samy je ale neiniciují.

Přihlížející mohou mít v celém procesu poměrně zásadní roli, jak bylo ukázáno už u školní šikany. Zjednodušeně řečeno, jejich role může být pozitivní nebo negativní. Pozitivní je v případě, kdy se přihlížející rozhodnou nějak zasáhnout ve prospěch oběti. Může jít o přímé zastání se oběti před agresorem, nebo také poskytnutí emoční opory, třeba i po celém incidentu. Negativní je pak v případě, kdy přihlížející podporují agresora, například jej či ji aktivně povzbuzují nebo dokonce pomáhají oběť zranit, čímž se sami stávají agresory.

Negativní ovšem může být také to, pokud přihlížející zůstávají pasivní. Jejich pasivita totiž může být agresorem vyložena jako tichý souhlas a ve výsledku působit jako povzbuzení. Podobně i oběť si může tiché přihlížení interpretovat jako souhlas ostatních s tím, co se děje, což může ještě zvyšovat celkovou újmu.

O přihlížejících se začíná více mluvit u kyberšikany i z toho důvodu, že tady jejich role může nabývat na ještě větším významu. Možná jste slyšeli některý z tragických příběhů obětí kyberšikany, které se v posledních letech objevily v médiích. V mnoha z nich se poukazovalo na velké publikum, které mohlo čítat tisíce přihlížejících. Šlo o děti, ale i dospělé, které se na probíhající kyberšikaně v podstatě podílely, třeba tím, že přidaly pobavený komentář či lajk. I samotná návštěva stránky s urážlivým obsahem, bez zanechání komentáře či jiné aktivní stopy, ale může znamenat větší újmu na straně oběti, neboť mnoho stránek viditelně zaznamenává počet lidí, kteří obsah zhlédli.

U kyberšikany je dále problematické to, že přihlížející mohou celý incident špatně zhodnotit, například brát jej jako nevinný vtip. U online útoků je mnoho věcí „neviditelných“: není vidět reakce oběti ani dalších přihlížejících, což ztěžuje posouzení závažnosti situace. Přihlížející navíc často sledují útoky ve fyzické vzdálenosti od ostatních (třeba doma na svém počítači), což může snižovat ochotu do situace nějak pozitivně zasáhnout. Tato fyzická vzdálenost ovšem může být i výhodná – přihlížející se mohou agresorovi postavit, aniž by je agresor poté mohl sám ohrozit, jak tomu může být u školní či fyzické šikany.

Celkově je tedy důležité, aby oběť dala najevo, že nejde jen o vtip, ale o nepříjemnou situaci. Velmi často pomůže, pokud se přímo na někoho obrátí s prosbou o pomoc. Podobně by i přihlížející měli vědět, že je důležité se „za sebe“ ozvat: zatímco toto může vést k tomu, že agresor s útoky přestane, pasivita působí spíše jako souhlas s tím, co se děje. Pokud se přihlížející zdráhají sami konfrontovat agresora, mohou minimálně dát najevo oběti, třeba soukromou zprávou, že s útoky nesouhlasí a že stojí za ní. To může pomoci oběti lépe se se situací vyrovnat.

Autorky pracují na IVDMR FSS MU v projektu VITOVIN spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.

Masarykova univerzita | Masaryk university